7. Kapitola
Láska z nutnosti
Láska z nutnosti

Ráno se Katy probudila. Na tváři jí zůstaly drobné jizvy, měla pravdu. Každý den to bylo horší a horší. Ale i tak to nebylo nic hrozného. Doktor Cullen zde zůstal, seděl u Katynyho pracovního stolu a opět si něco zapisoval. Monika ještě spala.
"Nemáte být v práci?" Zeptala se Katy Carlislea.
"Ne, vzal jsem si volno. Z pracovních důvodů." Carlisle se usmál a zavřel zápisník.
"Vypadám hodně špatně?" Zeptala se Katy.
"Ne, ale ten makeup asi budeš potřebovat. Máš trochu jizvy, ale nic to není."
"Já to věděla… já věděla, že budu zohavená!" Katy zasténala.
"Nejsi zohavená, spíš to vypadá, jako by ses poškrábala, opravdu to není nic hrozného."
Katy se vrhla k zrcadlu.
"To jsem si oddychla… opravdu to nevypadá tak hrozně…" Katy si začala maskovat jizvy makeupem, ale vypadalo to, jakoby s obličejem nic nedělala. Ty jizvy se vůbec nezakrývaly.
"Co… co to má znamenat!?!" Katy se trochu rozlobila.
"Co se stalo?" Carlisle se na ní udiveně podíval.
"Ten makeup snad nefunguje! Jako bych ho na ten obličej vůbec nedala!"
Monika se probudila.
"Co se stalo…?" Zeptala se rozespale.
"Mám na tváři jizvy, ale ten makeup je vůbec nezakrývá!" Odpověděla Katy.
"To je divné…" Zašeptala Monika.
"Nikam nejdu!" Vykřikla Katy. "S tímhle vzhledem nikam nejdu!"
"Katy," Monika se na ni podívala, "musíš jít."
Katy zavrtěla nesouhlasně hlavou.
"V kolik se má s tím… Paulem sejít?" Zeptal se Carlisle a podíval se na Moniku.
"Za půl hodiny." Odpověděla Monika.
"A kde?"
"U fontány v koňském parku."
"Tak to máme co dělat."
"Ne, nemáme!" Zarazila je Katy, "řekla jsem, že nikam nejdu."
"Ale jdeš." Řekl Carlisle a Monika jí podala bílou nařasenou sukni a tílko, které našla ve skříni.
Katy zabručela, že si to teda oblékne, ale potom se podívala na Carlislea.
"Jistě, jistě, už jdu." Řekl a vyšel z pokoje, aby se mohla Katy převléct.
***
Chlapec sedící na fontáně vypadal velmi sympaticky a mile. Katy ho pozorovala, jizvy se snažila skrýt mezi vlasy, které si nechala spadnout do obličeje. Přišla až k němu, ale hlavu měla sklopenou.
"Ahoj Paule." Pozdravila ho váhavě.
Paul se na ni široce usmál. "Ahoj Katy… půjdeme třeba na tu zmrzlinu, jak jsem navrhoval?"
"Nenavrhoval jsi to, ale můžeme…" Katy odpovídala trochu přiškrceně, bála se, že si Paul jizev všimne.
"Je ti něco? Mluvíš… divně." Starostlivě se na ni podíval.
"To nic… jen… se stydím." Katy zalhala, kdyby řekla, že se bojí, musela by vysvětlovat proč.
"To nemusíš… přede mnou se nemusíš stydět, Katy." Paul se na ni povzbudivě usmál, mrzelo ho ale, že jí nevidí do tváře. Chtěl jí vlasy z obličeje odhrnout, ale ona si rychle přitiskla ruce na obličej, aby Paul jizvy neviděl. Podivilo ho to.
"Co se děje, Katy?" Zeptal se.
"Já… měla jsem nehodu… zvláštní… hroznou… nesmíš vidět, jak vypadám."
"Ale před týdnem jsi mi přeci e-mailem posílala fotky a říkalas, že jsou to fotky z toho dne! Jak by se ti za takovou krátkou dobu mohla stát nehoda?" Paul Katy pozoroval s nechápavostí v očích.
"Sama to dobře nechápu, to, co se mi stalo… ale já nechci, abys viděl, jak vypadám…"
"Katy, prosím… neboj se, podívej se na mně, prosím. Chci vidět tvář dívky, do které jsem se zamiloval."
Katy pomalu spustila ruce podél těla a poskytla Paulovi pohled na své jizvy.
"Je… to hrozné, že?" Zašeptala.
"Ne, je to jen smutné, pro tebe. Je mi tě líto, Katy. Ale proč ses mi ty jizvy bála ukázat?"
Katy přemýšlela. Najednou ani nevěděla, z čeho měla takový strach. Z jeho reakce? Přeci dobře věděla, že Paul je chápavý a milý.
"Ani nevím…" Připustila.
"Nemáte být v práci?" Zeptala se Katy Carlislea.
"Ne, vzal jsem si volno. Z pracovních důvodů." Carlisle se usmál a zavřel zápisník.
"Vypadám hodně špatně?" Zeptala se Katy.
"Ne, ale ten makeup asi budeš potřebovat. Máš trochu jizvy, ale nic to není."
"Já to věděla… já věděla, že budu zohavená!" Katy zasténala.
"Nejsi zohavená, spíš to vypadá, jako by ses poškrábala, opravdu to není nic hrozného."
Katy se vrhla k zrcadlu.
"To jsem si oddychla… opravdu to nevypadá tak hrozně…" Katy si začala maskovat jizvy makeupem, ale vypadalo to, jakoby s obličejem nic nedělala. Ty jizvy se vůbec nezakrývaly.
"Co… co to má znamenat!?!" Katy se trochu rozlobila.
"Co se stalo?" Carlisle se na ní udiveně podíval.
"Ten makeup snad nefunguje! Jako bych ho na ten obličej vůbec nedala!"
Monika se probudila.
"Co se stalo…?" Zeptala se rozespale.
"Mám na tváři jizvy, ale ten makeup je vůbec nezakrývá!" Odpověděla Katy.
"To je divné…" Zašeptala Monika.
"Nikam nejdu!" Vykřikla Katy. "S tímhle vzhledem nikam nejdu!"
"Katy," Monika se na ni podívala, "musíš jít."
Katy zavrtěla nesouhlasně hlavou.
"V kolik se má s tím… Paulem sejít?" Zeptal se Carlisle a podíval se na Moniku.
"Za půl hodiny." Odpověděla Monika.
"A kde?"
"U fontány v koňském parku."
"Tak to máme co dělat."
"Ne, nemáme!" Zarazila je Katy, "řekla jsem, že nikam nejdu."
"Ale jdeš." Řekl Carlisle a Monika jí podala bílou nařasenou sukni a tílko, které našla ve skříni.
Katy zabručela, že si to teda oblékne, ale potom se podívala na Carlislea.
"Jistě, jistě, už jdu." Řekl a vyšel z pokoje, aby se mohla Katy převléct.
***
Chlapec sedící na fontáně vypadal velmi sympaticky a mile. Katy ho pozorovala, jizvy se snažila skrýt mezi vlasy, které si nechala spadnout do obličeje. Přišla až k němu, ale hlavu měla sklopenou.
"Ahoj Paule." Pozdravila ho váhavě.
Paul se na ni široce usmál. "Ahoj Katy… půjdeme třeba na tu zmrzlinu, jak jsem navrhoval?"
"Nenavrhoval jsi to, ale můžeme…" Katy odpovídala trochu přiškrceně, bála se, že si Paul jizev všimne.
"Je ti něco? Mluvíš… divně." Starostlivě se na ni podíval.
"To nic… jen… se stydím." Katy zalhala, kdyby řekla, že se bojí, musela by vysvětlovat proč.
"To nemusíš… přede mnou se nemusíš stydět, Katy." Paul se na ni povzbudivě usmál, mrzelo ho ale, že jí nevidí do tváře. Chtěl jí vlasy z obličeje odhrnout, ale ona si rychle přitiskla ruce na obličej, aby Paul jizvy neviděl. Podivilo ho to.
"Co se děje, Katy?" Zeptal se.
"Já… měla jsem nehodu… zvláštní… hroznou… nesmíš vidět, jak vypadám."
"Ale před týdnem jsi mi přeci e-mailem posílala fotky a říkalas, že jsou to fotky z toho dne! Jak by se ti za takovou krátkou dobu mohla stát nehoda?" Paul Katy pozoroval s nechápavostí v očích.
"Sama to dobře nechápu, to, co se mi stalo… ale já nechci, abys viděl, jak vypadám…"
"Katy, prosím… neboj se, podívej se na mně, prosím. Chci vidět tvář dívky, do které jsem se zamiloval."
Katy pomalu spustila ruce podél těla a poskytla Paulovi pohled na své jizvy.
"Je… to hrozné, že?" Zašeptala.
"Ne, je to jen smutné, pro tebe. Je mi tě líto, Katy. Ale proč ses mi ty jizvy bála ukázat?"
Katy přemýšlela. Najednou ani nevěděla, z čeho měla takový strach. Z jeho reakce? Přeci dobře věděla, že Paul je chápavý a milý.
"Ani nevím…" Připustila.










Ahoj:)na mým blogu začalo 2. kolo SONC, tak sháněj hlasy