6. Kapitola
Doktorova pravda
Doktorova pravda

Katy se vrátila s pláčem.
"Nepomohlo to?" Carlisle se na ni smutně podíval.
Katy zavrtěla hlavou.
"Něco uděláme, Katy, bude to dobré, bude to zase jako dřív." Monika se snažila Katy utišit.
"Nic už nebude jako dřív, Moniko!" Katy vykřikla, byla na pokraji zoufalství. "už navždy budu zohavená!"
"Vypadáš tak přeci jen v noci…" řekl Carlisle, "pořád máme šanci, že se nám podaří to prokletí vrátit."
"V to nevěřím," zašeptala Katy, "nepůjde to."
"Katy!" Vykřikla Monika podrážděně, "tohle neříkej!"
"Ale vždyť je to pravda…"
"Není!"
"Katy, budeš muset spolupracovat. Tady jde o tebe," řekl Carlisle klidným hlasem, "takže zítra, až se vzbudíš, půjdeš normálně ven a začneš žít."
"Panebože…" Katy ztuhla a podívala se na Moniku, "zítra se mám sejít s Paulem… musím to odřeknout… hned mu jdu napsat e-mail, že nemůžu přijít, protože…"
"Na to zapomeň!" Monika se postavila Katy do cesty, "nic mu psát nebudeš! Zítra na to rande s Paulem půjdeš, jasné?"
"Co když si všimne toho, jak jsem zohavená?"
"Toho si ve dne všímáš jen ty, tak toho laskavě nech, ano?"
"Sama víš, Moniko, že to je každou noc horší a horší! Co když ráno budu opravdu zohavená?" Katy byla zoufalá.
"V tom případě na sebe naplácáš makeup a půjdeš na to rande stejně," Odpověděl Carlisle místo Moniky, "nemůžeš se přeci uzavřít do sebe."
"Ale… bude se mně bát." Katy se zase rozplakala, měla strach z událostí, které se jí stavily do cesty.
"Katy, klid…" Monika ji přátelsky objala. "Bojím se tě snad já? Bojí se tě pan doktor Cullen? Nebojí! Proč by se tě měl bát Paul?"
"Protože ten neví o tom, co se mi stalo." Řekla Katy.
"Já to také nevěděl, a bál jsem se?" Zeptal se Carlisle.
"Ne," odpověděla Katy, "ale vy jste zvyklý. Jste doktor a už jste toho viděl hodně."
"To je jedno, jestli jsem doktor, nebo nejsem," odpověděl Carlisle vážně, "i doktoři se mohou bát."
"Tvář není všechno, Katy." Řekla Monika.
"To je pravda," přidal se Carlisle, "nezáleží na tom, jak vypadá tvůj zevnějšek. Důležitější je srdce, a to tvé by ti mohl každý závidět. Budeš-li milá, hodná a přátelská jako dřív, můžeš mít místo očí bělmo a zjizvenou tvář, ale lidé tě budou mít i tak rádi."
"Nanejvýš proto, že mně budou litovat."
"To není pravda. Musíš nám věřit." Řekl Carlisle s Monikou téměř současně. Podívali se na sebe, udivení z toho, že jejich hlasy zněly téměř jako jeden. Třetí hlas, zvonivý a jasný.
"Nepomohlo to?" Carlisle se na ni smutně podíval.
Katy zavrtěla hlavou.
"Něco uděláme, Katy, bude to dobré, bude to zase jako dřív." Monika se snažila Katy utišit.
"Nic už nebude jako dřív, Moniko!" Katy vykřikla, byla na pokraji zoufalství. "už navždy budu zohavená!"
"Vypadáš tak přeci jen v noci…" řekl Carlisle, "pořád máme šanci, že se nám podaří to prokletí vrátit."
"V to nevěřím," zašeptala Katy, "nepůjde to."
"Katy!" Vykřikla Monika podrážděně, "tohle neříkej!"
"Ale vždyť je to pravda…"
"Není!"
"Katy, budeš muset spolupracovat. Tady jde o tebe," řekl Carlisle klidným hlasem, "takže zítra, až se vzbudíš, půjdeš normálně ven a začneš žít."
"Panebože…" Katy ztuhla a podívala se na Moniku, "zítra se mám sejít s Paulem… musím to odřeknout… hned mu jdu napsat e-mail, že nemůžu přijít, protože…"
"Na to zapomeň!" Monika se postavila Katy do cesty, "nic mu psát nebudeš! Zítra na to rande s Paulem půjdeš, jasné?"
"Co když si všimne toho, jak jsem zohavená?"
"Toho si ve dne všímáš jen ty, tak toho laskavě nech, ano?"
"Sama víš, Moniko, že to je každou noc horší a horší! Co když ráno budu opravdu zohavená?" Katy byla zoufalá.
"V tom případě na sebe naplácáš makeup a půjdeš na to rande stejně," Odpověděl Carlisle místo Moniky, "nemůžeš se přeci uzavřít do sebe."
"Ale… bude se mně bát." Katy se zase rozplakala, měla strach z událostí, které se jí stavily do cesty.
"Katy, klid…" Monika ji přátelsky objala. "Bojím se tě snad já? Bojí se tě pan doktor Cullen? Nebojí! Proč by se tě měl bát Paul?"
"Protože ten neví o tom, co se mi stalo." Řekla Katy.
"Já to také nevěděl, a bál jsem se?" Zeptal se Carlisle.
"Ne," odpověděla Katy, "ale vy jste zvyklý. Jste doktor a už jste toho viděl hodně."
"To je jedno, jestli jsem doktor, nebo nejsem," odpověděl Carlisle vážně, "i doktoři se mohou bát."
"Tvář není všechno, Katy." Řekla Monika.
"To je pravda," přidal se Carlisle, "nezáleží na tom, jak vypadá tvůj zevnějšek. Důležitější je srdce, a to tvé by ti mohl každý závidět. Budeš-li milá, hodná a přátelská jako dřív, můžeš mít místo očí bělmo a zjizvenou tvář, ale lidé tě budou mít i tak rádi."
"Nanejvýš proto, že mně budou litovat."
"To není pravda. Musíš nám věřit." Řekl Carlisle s Monikou téměř současně. Podívali se na sebe, udivení z toho, že jejich hlasy zněly téměř jako jeden. Třetí hlas, zvonivý a jasný.









