5. Kapitola
Lékařské poznámky
Lékařské poznámky

"Dobrý den, madam Kaseyová, mohl bych mluvit s vaší dcerou? Její kamarádka Monika mně za ní poslala." Doktor Cullen si téměř vydupal příchod nahoru u Katyny matky, která si stála za tím, že musí vzácného hosta poctít alespoň šálkem černé kávy. pan Cullen vystoupal po schodech a zlehka zaťukal na dveře Katynyho pokoje.
"Smím?" Zeptal se.
"Ovšem, pane Cullene, pojďte dál." Řekla Monika mile, avšak trochu roztřeseným hlasem.
Z pokoje se ozývaly vzlyky, Katy asi plakala.
Doktor vešel. Katy klečela na zemi, obličej měla skrytý v dlaních, plakala.
"Už…?" Pan Cullen se podíval na Moniku, ta přikývla.
"Už." Odpověděla.
"Katy, pomohu ti. Podívej se na mně." Řekl doktor Cullen a položil Katy ruku na rameno.
"Leknete se."
"Neleknu. Již jsem viděl fotku."
Katy si bázlivě sundala ruce z tváře a podívala se na doktora prázdnýma očima. Celá se třásla, tak se bála jeho reakce.
Ten zůstal v naprostém klidu.
"Něco vymyslíme, Katy, udělám, co bude v mých silách."
"Děkuji, pane doktore…"
"Nemáš zač, Katy." Doktor Cullen vytáhl zápisník v hnědých tvrdých deskách, na jejichž rohu byl jasně viditelný podpis Carlisle Cullen.
"Jmenujete se Carlisle?" Zeptala se Monika.
"Ano, klidně mi tak říkej, jestli budeš chtít." Řekl Carlisle a otevřel zápisník. Byl plný poznámek, ale on si nalistoval prázdnou stranu. Do pravého rohu stránky si úhledně napsal datum a začal psát:
´Katy Kaseyová má v noci tvář zjizvenou, popelavě šedé barvy, místo očí má bělmo. Její rty jsou popraskané a horní chybí. Pláče krev.´
Po této krátké poznámce Carlisle zápisník opět zavřel a uložil do svého lékařského kufříku.
"Katy, možná bys mohla zkusit jít požádat měsíc o prominutí." Řekl pan Cullen vážně.
"Vy si myslíte, že za to, co se mi stalo, opravdu může měsíc?"
"Je to jediné možné vysvětlení. Je to zvláštní, ale je to pravděpodobné."
"Dobře… já to zkusím…" Katy se zvedla. "Jdu hned."
Carlisle přikývl.
"Čím dříve, tím lépe."
Katy běžela na pláž. Okamžitě zamířila ke skalisku, na kterém se k měsíci předtím modlila. Vylezla na vrchol a podívala se na měsíc.
"Prosím, odpusť mi pošetilost a chtivost mou,
já chci být zas dívkou průmernou!" Katy prosila, plakala, žadonila, modlila se… ale nebylo to nic platné. V odrazu moře viděla, že se na jejím vzhledu nic nemění.
Něco jí říkalo, že svého vzhledu se již nezbaví…
"Smím?" Zeptal se.
"Ovšem, pane Cullene, pojďte dál." Řekla Monika mile, avšak trochu roztřeseným hlasem.
Z pokoje se ozývaly vzlyky, Katy asi plakala.
Doktor vešel. Katy klečela na zemi, obličej měla skrytý v dlaních, plakala.
"Už…?" Pan Cullen se podíval na Moniku, ta přikývla.
"Už." Odpověděla.
"Katy, pomohu ti. Podívej se na mně." Řekl doktor Cullen a položil Katy ruku na rameno.
"Leknete se."
"Neleknu. Již jsem viděl fotku."
Katy si bázlivě sundala ruce z tváře a podívala se na doktora prázdnýma očima. Celá se třásla, tak se bála jeho reakce.
Ten zůstal v naprostém klidu.
"Něco vymyslíme, Katy, udělám, co bude v mých silách."
"Děkuji, pane doktore…"
"Nemáš zač, Katy." Doktor Cullen vytáhl zápisník v hnědých tvrdých deskách, na jejichž rohu byl jasně viditelný podpis Carlisle Cullen.
"Jmenujete se Carlisle?" Zeptala se Monika.
"Ano, klidně mi tak říkej, jestli budeš chtít." Řekl Carlisle a otevřel zápisník. Byl plný poznámek, ale on si nalistoval prázdnou stranu. Do pravého rohu stránky si úhledně napsal datum a začal psát:
´Katy Kaseyová má v noci tvář zjizvenou, popelavě šedé barvy, místo očí má bělmo. Její rty jsou popraskané a horní chybí. Pláče krev.´
Po této krátké poznámce Carlisle zápisník opět zavřel a uložil do svého lékařského kufříku.
"Katy, možná bys mohla zkusit jít požádat měsíc o prominutí." Řekl pan Cullen vážně.
"Vy si myslíte, že za to, co se mi stalo, opravdu může měsíc?"
"Je to jediné možné vysvětlení. Je to zvláštní, ale je to pravděpodobné."
"Dobře… já to zkusím…" Katy se zvedla. "Jdu hned."
Carlisle přikývl.
"Čím dříve, tím lépe."
Katy běžela na pláž. Okamžitě zamířila ke skalisku, na kterém se k měsíci předtím modlila. Vylezla na vrchol a podívala se na měsíc.
"Prosím, odpusť mi pošetilost a chtivost mou,
já chci být zas dívkou průmernou!" Katy prosila, plakala, žadonila, modlila se… ale nebylo to nic platné. V odrazu moře viděla, že se na jejím vzhledu nic nemění.
Něco jí říkalo, že svého vzhledu se již nezbaví…










ahoojky... tak už jsem z5 z dovči... :)) no až budu mít čas tak si to přečtu ale dneska nějak nestíhám tak promiň... a jak se máš?? :))