4. Kapitola
Struktura měsíce viděna na fotce
Struktura měsíce viděna na fotce

"Ty si opravdu myslíš, že ti měsíc dal svoji odvrácenou tvář, aby tě potrestal?" Zeptala se Monika udiveně. "Tomu nevěřím."
"Já tomu také nechci věřit… ale asi to je jediné možné vysvětlení."
"Hm… asi máš pravdu."
"Myslím, že mám pravdu úplně!" Vykřikla Katy.
"Dobře… dobře… něco vymyslíme…"
"Ne! Ty něco vymyslíš, já zohavená nevyjdu z domu."
"Nejsi zohavená, Katy. A dostaneš důkaz. Vyfotím tě."
"Dobře."
Monika vytáhla fotoaparát, který nosila kvůli své vášni k fotografování stále u sebe a vyfotila Katy. Vzápětí vykřikla.
"Co se děje?" Zeptala se Katy.
"Na fotografii… je tvá tvář zohavená… ale normálně ne…"
"To není možné…" Katy ztuhla. "Ale je důkaz, že zohavená jsem."
"Ne, nejseš, Katy. To je vina fotografování. Víš co? Někomu to ukážeme a pomůže nám. Doktorovi, nebo tak něco."
"Já nikam nejdu." Řekla Katy. "Já se tady odsud nehnu."
"Katy, musíš se mnou!"
"Ne!"
"Fajn, jdu sama. Ale budeš spolupracovat, jasné?"
"Jo."
Monika vzala fotoaparát a šla. Věděla, kam jít, zamířila přímo k doktoru vedle v domě. Byl to Katyn rodný lékař a Moniky také. Byl milý, hodný a Monika mu důvěřovala. Zaklepala zlehka na dveře.
"Dále!" Ozval se příjemný hlas třiadvacetiletého doktora pana Cullena.
Monika vstoupila.
"Dobrý den, pane Cullene… mám problém, tedy… Katy má problém."
"Co se děje, slečno Banellová?"
"No.. myslím, že mi to nebudete věřit… Katy byla předevčírem v noci u pláže. Modlila se k měsíci a chtěla, aby jí dal měsíc svoji krásu… no jenomže potom… druhý den mi volala, že mám za ní přijít,že se něco děje. Přišla jsem…"
"A…?" Doktor se na Moniku podíval, zajímalo ho to.
"Vypadala úplně normálně… ale v noci byla její tvář zohavená. Vypadala tak přesně v tu chvíli, kdy měsíc vystoupil nad obzor. Ráno byla opět krásná. Ona se však viděla v zrcadle zohavená a když jsem jí vyfotila…" Monice se prolomil hlas, z očí jí vytryskly slzy.
Doktor Cullen se zvedl a objal jí pažemi.
"Co se stalo, když jsi jí vyfotila?" Zeptal se mile.
"Tohle…" Monika vytáhla foťák a ukázala fotku doktorovi.
Ten s sebou trhl.
"A takhle vypadala v noci?" Zeptal se.
"Ne… to vypadala lépe."
"Zvláštní… jakoby jí měsíc opravdu svoji tvář dal."
"Ano… ale mně to děsí… a Katy řekla, že nevyjde z domu."
"Nemůže se uzavřít do sebe. To by jí nepomohlo. Na něco se jistě příjde, ale takhle to nejde."
"Já vím. Zvládnete něco? Prosím… já mám o ni strach, je to má nejlepší přítelkyně."
"Já vím," řekl doktor Cullen, "Katy je velmi milá dívka. Má zlaté srdce. Jenže se trochu honí za krásou. To se jí vymstilo."
"Myslíte, že to… prokletí… půjde zrušit? Vzít zpět?"
"Snad ano."
Doktor si sedl za svůj pracovní stůl a pečlivě pozoroval fotografii. Oči a dolíčky u rtů mu připomínaly krátery na měsíci. Šedavá tvář se shodovala s barvou měsíce.
Měsíc jí daroval svoji ´krásu´…
"Pokud je to tak, jak říkáš," doktor Cullen se podíval na Moniku, "pak budu muset za Katy přijít osobně. Dostavím se ještě dnes, v půl osmé, až mi skončí práce. Vyřid jí to."
"Vyřídím, děkuji vám, doktore, jste moc milý."
"Nemáš zač, Moniko. Všem svým pacientům se snažím pomoci."
"Ano, já vím. Zatím nashledanou."
"Ahoj."
Monika vyšla ze dveří a nadšená, že jim doktor Cullen pomůže, se rozběhla zpět ke Katy domů.
"Já tomu také nechci věřit… ale asi to je jediné možné vysvětlení."
"Hm… asi máš pravdu."
"Myslím, že mám pravdu úplně!" Vykřikla Katy.
"Dobře… dobře… něco vymyslíme…"
"Ne! Ty něco vymyslíš, já zohavená nevyjdu z domu."
"Nejsi zohavená, Katy. A dostaneš důkaz. Vyfotím tě."
"Dobře."
Monika vytáhla fotoaparát, který nosila kvůli své vášni k fotografování stále u sebe a vyfotila Katy. Vzápětí vykřikla.
"Co se děje?" Zeptala se Katy.
"Na fotografii… je tvá tvář zohavená… ale normálně ne…"
"To není možné…" Katy ztuhla. "Ale je důkaz, že zohavená jsem."
"Ne, nejseš, Katy. To je vina fotografování. Víš co? Někomu to ukážeme a pomůže nám. Doktorovi, nebo tak něco."
"Já nikam nejdu." Řekla Katy. "Já se tady odsud nehnu."
"Katy, musíš se mnou!"
"Ne!"
"Fajn, jdu sama. Ale budeš spolupracovat, jasné?"
"Jo."
Monika vzala fotoaparát a šla. Věděla, kam jít, zamířila přímo k doktoru vedle v domě. Byl to Katyn rodný lékař a Moniky také. Byl milý, hodný a Monika mu důvěřovala. Zaklepala zlehka na dveře.
"Dále!" Ozval se příjemný hlas třiadvacetiletého doktora pana Cullena.
Monika vstoupila.
"Dobrý den, pane Cullene… mám problém, tedy… Katy má problém."
"Co se děje, slečno Banellová?"
"No.. myslím, že mi to nebudete věřit… Katy byla předevčírem v noci u pláže. Modlila se k měsíci a chtěla, aby jí dal měsíc svoji krásu… no jenomže potom… druhý den mi volala, že mám za ní přijít,že se něco děje. Přišla jsem…"
"A…?" Doktor se na Moniku podíval, zajímalo ho to.
"Vypadala úplně normálně… ale v noci byla její tvář zohavená. Vypadala tak přesně v tu chvíli, kdy měsíc vystoupil nad obzor. Ráno byla opět krásná. Ona se však viděla v zrcadle zohavená a když jsem jí vyfotila…" Monice se prolomil hlas, z očí jí vytryskly slzy.
Doktor Cullen se zvedl a objal jí pažemi.
"Co se stalo, když jsi jí vyfotila?" Zeptal se mile.
"Tohle…" Monika vytáhla foťák a ukázala fotku doktorovi.
Ten s sebou trhl.
"A takhle vypadala v noci?" Zeptal se.
"Ne… to vypadala lépe."
"Zvláštní… jakoby jí měsíc opravdu svoji tvář dal."
"Ano… ale mně to děsí… a Katy řekla, že nevyjde z domu."
"Nemůže se uzavřít do sebe. To by jí nepomohlo. Na něco se jistě příjde, ale takhle to nejde."
"Já vím. Zvládnete něco? Prosím… já mám o ni strach, je to má nejlepší přítelkyně."
"Já vím," řekl doktor Cullen, "Katy je velmi milá dívka. Má zlaté srdce. Jenže se trochu honí za krásou. To se jí vymstilo."
"Myslíte, že to… prokletí… půjde zrušit? Vzít zpět?"
"Snad ano."
Doktor si sedl za svůj pracovní stůl a pečlivě pozoroval fotografii. Oči a dolíčky u rtů mu připomínaly krátery na měsíci. Šedavá tvář se shodovala s barvou měsíce.
Měsíc jí daroval svoji ´krásu´…
"Pokud je to tak, jak říkáš," doktor Cullen se podíval na Moniku, "pak budu muset za Katy přijít osobně. Dostavím se ještě dnes, v půl osmé, až mi skončí práce. Vyřid jí to."
"Vyřídím, děkuji vám, doktore, jste moc milý."
"Nemáš zač, Moniko. Všem svým pacientům se snažím pomoci."
"Ano, já vím. Zatím nashledanou."
"Ahoj."
Monika vyšla ze dveří a nadšená, že jim doktor Cullen pomůže, se rozběhla zpět ke Katy domů.









