2. Kapitola
Denní světlo
Denní světlo

Katy se probudila. Rozhlédla se kolem sebe, její pohled sjel na rozbité zrcadlo. Vzala do ruky jeden střep a podívala se na jeho lesklou stranu, aby se přesvědčila, že se včera večer jen přehlídla. Byla normální. Byla krásná. Oceánově modré oči byly zasazené v hustých řasách, světlá tvář byla lemována černými vlnitými vlasy. Katy si oddychla. Ale proč by jí to včera připadalo tak skutečné? Proč je to zrcadlo rozbité? A… Katy se podívala na své šaty. Nejen ony, ale i postel byla od krve, jak do ní vlezla. Proč je tady ta krev? Je to jen sen, Katy, je to jen sen. Opakovala si dívka usilovně v mysli. Jenomže Katyna mysl se nedala ošálit. Vše- ta krev, to zrcadlo- svědčilo o tom, že to nebyl sen. Katy nevěděla, co dělat. Honem stáhla povlečení z postele a schovala ho do úložného prostoru. Pak zvedla telefon a zavolala Monice. Po chvíli to Monika zvedla.
"Katy? Jsi to ty?"
"Jo, jsem… potřebuji s tebou mluvit."
"Co to s tebou v noci bylo?" Zeptala se Monika.
"Moniko, nemluv o tom, prosím… omlouvám se ti." Katy si uvědomila, že tohle je nezvratný důkaz, že to vše byla pravda, ne sen. Nebo ještě pořád spí?
"Dobře, tak o čem se mnou chceš mluvit?" Ptala se Monika v telefonu.
"Ne po telefonu, Moniko. Tohle nejde řešit po telefonu, prosím…"
"Dobře, hned jsem tam."
"Díky…"
"Nemáš zač, Katy." Monika položila telefon.
Katy začalo být náhle úzko. Přemýšlela. Jestli byla opravdu tak zohavená, jak se viděla v zrcadle, může za to ten měsíc, kterého prosila o krásu? Náhle někdo zaklepal na dveře.
"Katy, Můžu?" byla to Monika.
"Jo, jistě, proto jsem ti přeci volala…"
"Jo… tak mi prosím odemkni."
Teprve teď si Katy vzpomněla, že večer zamykala.
"Jo, promiň." Řekla a odemkla dveře, aby mohla Monika dovnitř.
Ta vešla. Zděšeně pozorovala zakrvácené šaty a rozbité zrcadlo.
"Cos dělala?" Zeptala se.
"Já nevím, Moniko… opravdu nevím…"
"Nevíš, cos dělala?"
"Popravdě… ne."
"Pamatuješ si vůbec, cos dělala v noci?"
"Jo… to jo, byla jsem na pláži… obdivovala jsem měsíc… a když jsem přišla domů, tak jsem byla… tak jsem byla…" Katy zmlkla uprostřed věty, bála se vyslovit to slovo, které by její vzhled popsalo.
"Byla jsi co?" Monika byla příliš zvědavá, nespokojila se s částí věty.
"Odporná!" Vykřikla Katy se slzami v očích.
"Katy? Jsi to ty?"
"Jo, jsem… potřebuji s tebou mluvit."
"Co to s tebou v noci bylo?" Zeptala se Monika.
"Moniko, nemluv o tom, prosím… omlouvám se ti." Katy si uvědomila, že tohle je nezvratný důkaz, že to vše byla pravda, ne sen. Nebo ještě pořád spí?
"Dobře, tak o čem se mnou chceš mluvit?" Ptala se Monika v telefonu.
"Ne po telefonu, Moniko. Tohle nejde řešit po telefonu, prosím…"
"Dobře, hned jsem tam."
"Díky…"
"Nemáš zač, Katy." Monika položila telefon.
Katy začalo být náhle úzko. Přemýšlela. Jestli byla opravdu tak zohavená, jak se viděla v zrcadle, může za to ten měsíc, kterého prosila o krásu? Náhle někdo zaklepal na dveře.
"Katy, Můžu?" byla to Monika.
"Jo, jistě, proto jsem ti přeci volala…"
"Jo… tak mi prosím odemkni."
Teprve teď si Katy vzpomněla, že večer zamykala.
"Jo, promiň." Řekla a odemkla dveře, aby mohla Monika dovnitř.
Ta vešla. Zděšeně pozorovala zakrvácené šaty a rozbité zrcadlo.
"Cos dělala?" Zeptala se.
"Já nevím, Moniko… opravdu nevím…"
"Nevíš, cos dělala?"
"Popravdě… ne."
"Pamatuješ si vůbec, cos dělala v noci?"
"Jo… to jo, byla jsem na pláži… obdivovala jsem měsíc… a když jsem přišla domů, tak jsem byla… tak jsem byla…" Katy zmlkla uprostřed věty, bála se vyslovit to slovo, které by její vzhled popsalo.
"Byla jsi co?" Monika byla příliš zvědavá, nespokojila se s částí věty.
"Odporná!" Vykřikla Katy se slzami v očích.
"Cože? Katy, nejsi odporná, jsi krásná, fakt, dala bych cokoli za to, abych vypadala jako ty."
"Ne, včera v noci bys nechtěla vypadat jako já, věř mi!"
"Tak jak jsi vypadala…?" Zeptala se Monika. Byla to nejlepší kamarádka Katy a vždy jí chtěla pomoci.
"Mé oči… byly jen bělmo, má tvář… byla šedá jako popel… byly na ní jizvy…" Říkala Katy pomalu mezi vzlyky.
"Cože? To… není možné. Vždyť už jsi opět normální…"
"Moniko… já se bojím… bojím se, jak budu vypadat večer…"
"Víš co? Půjdeme se projít a zůstanu tu s tebou až do setmění. Ano?" Zeptala se Monika starostlivě.
Katy bázlivě přikývla. "To bys byla… moc hodná." Řekla.
"Udělám vše, abych ti pomohla, to přeci víš, Katy."
"Já vím, Mončo… ale přesto, jsi hodná."
"Děkuji, Katy. Tak pojď, půjdeme třeba do parku."
"Jo, jdeme…" smála se Katy.
"Ale převleč se, vypadáš jako zombie." Zasmála se Monika. "Vtipné, Moni, fakt…" Řekla Katy, ale vytáhla ze skříně bílou halenku se stříbrnými ozdůbkami a džíny.
"Ne, včera v noci bys nechtěla vypadat jako já, věř mi!"
"Tak jak jsi vypadala…?" Zeptala se Monika. Byla to nejlepší kamarádka Katy a vždy jí chtěla pomoci.
"Mé oči… byly jen bělmo, má tvář… byla šedá jako popel… byly na ní jizvy…" Říkala Katy pomalu mezi vzlyky.
"Cože? To… není možné. Vždyť už jsi opět normální…"
"Moniko… já se bojím… bojím se, jak budu vypadat večer…"
"Víš co? Půjdeme se projít a zůstanu tu s tebou až do setmění. Ano?" Zeptala se Monika starostlivě.
Katy bázlivě přikývla. "To bys byla… moc hodná." Řekla.
"Udělám vše, abych ti pomohla, to přeci víš, Katy."
"Já vím, Mončo… ale přesto, jsi hodná."
"Děkuji, Katy. Tak pojď, půjdeme třeba do parku."
"Jo, jdeme…" smála se Katy.
"Ale převleč se, vypadáš jako zombie." Zasmála se Monika. "Vtipné, Moni, fakt…" Řekla Katy, ale vytáhla ze skříně bílou halenku se stříbrnými ozdůbkami a džíny.
***
Katy seděla na opěradle lavičky v parku a lízala vanilkovou zmrzlinu. Monika seděla vedle s kopečkem jahodové.
"Je to vážně děsivé…" připustila Monika, když si poslechla všechny Katyny zážitky z minulé noci.
"Doufám, že to dnes nebude stejné…"
"I kdyby, jsem tu pro tebe, Katy. To víš, ne?" Řekla Monika.
"Jo, to vím." Katy se usmála. "Jseš ta nejlepší kamarádka, jakou jsem kdy měla."
"Jsme ty nejlepší kamarádky, co kdy existovaly." Monika se zasmála a Katy s ní.
Katy seděla na opěradle lavičky v parku a lízala vanilkovou zmrzlinu. Monika seděla vedle s kopečkem jahodové.
"Je to vážně děsivé…" připustila Monika, když si poslechla všechny Katyny zážitky z minulé noci.
"Doufám, že to dnes nebude stejné…"
"I kdyby, jsem tu pro tebe, Katy. To víš, ne?" Řekla Monika.
"Jo, to vím." Katy se usmála. "Jseš ta nejlepší kamarádka, jakou jsem kdy měla."
"Jsme ty nejlepší kamarádky, co kdy existovaly." Monika se zasmála a Katy s ní.









