1. Kapitola
Prosba ke kotouči stříbra
Prosba ke kotouči stříbra

Měsíc v úplňku se odrážel na hladině moře. Dívka, jejíž černé vlasy nebyly ve tmě téměř vidět, seděla na pláži a obraz měsíce pozorovala.
"Katy! Katy, co tady děláš tak pozdě?" Blonďatá dívka, asi tak patnáctiletá, vyběhla z malého lesíka.
"A co tady děláš ty, Moniko? Nemělas být náhodou doma?" Černovlasá slečinka se zvedla a oklepala si z bílých šatů písek. Na tech šatech ještě něco bylo. Nějaké tmavé skvrny.
"Katy? Co se ti stalo?" Zeptala se Monika vyděšeně. Ty skvrny byla krev.
"Pořezala jsem se… nechtěně."
"Katy, někdy mně fakt děsíš. Podívej se na mně, proč jseš ke mně zády?"
Černovláska jakoby svoji kamarádku neslyšela. "Ten měsíc je nádherný, že?" Zeptala se.
"Ano… Katy, pojď domů. Tvoje máma tě hledá."
"Já se za chvíli vrátím."
"Kdy?"
"Do čtvrt hodiny."
"Tak pojď hned."
"Ne."
"Dobře… vrátím se domů, řeknu tvé mamince, že se vrátíš za chvíli." Připustila za chvíli Monika, měla náhle v blízkosti Katy špatný pocit. Potom odběhla.
Katy šla směrem k velkému skalisku. Vylezla po příkré kamenné stěně až na vrchol. Šla až na samý kraj. Byla vidět jen dívčina silueta. Vlasy i šaty jí vlály v lehkém vánku. Vztáhla ruce směrem k stříbrnému obrazci na obloze. Bylo slyšet, jak Katy tichounce šeptá…
"Ty, jenž krásně bíle svítíš, ty, jenž každým dnem jen sílíš, Propůjči mi záři svou, ať zářím krásou oslnivou. Ať ostatní strach z noci mají, ať jen já jsem vílou tvojí…"
Její další slova přehlušil vítr. Vítr, vlající směrem od oceánu. Chladný vítr. Katy po chvíli slezla ze skaliska a šla směrem, kterým odešla Monika. Jakoby nic zvláštního nedělala. Jakoby se jen dívala na měsíc. Když došla domů, honem vyběhla po schodech do svého pokoje.
"Katy? Jsem ráda, že už jsi doma… měla jsem o tebe strach. Katy? Katy, zastav se! Chci s tebou mluvit!" Zvolala matka, žena s černými vlasy do pasu a hnědýma očima.
"Promiň, maminko… nemůžu… promiň…" Řekla Katy. Běžela do svého pokoje a zamkla se.
"Katy!" Vykřikla matka a běžela za ní.
Katy si sedla na postel. Když se podívala na zrcadlo, roztříštilo se. Předtím ale stihlo ukázat Katynu tvář. Pod očima, ve kterých bylo jen bělmo, byly velké jizvy. Matka uslyšela tříštění skla a vyděsila se.
"Katy? Jsi v pořádku? Katy!"
"Jsem v pořádku. Jdu spát, mami. Dobrou noc."
"Dobře, dobrou noc, zlatíčko."
Katy si lehla se zakrvácenými šaty do postele a usnula. Černé vlasy jí po pramenech spadávaly do obličeje. Neprobudilo ji to.
"Katy! Katy, co tady děláš tak pozdě?" Blonďatá dívka, asi tak patnáctiletá, vyběhla z malého lesíka.
"A co tady děláš ty, Moniko? Nemělas být náhodou doma?" Černovlasá slečinka se zvedla a oklepala si z bílých šatů písek. Na tech šatech ještě něco bylo. Nějaké tmavé skvrny.
"Katy? Co se ti stalo?" Zeptala se Monika vyděšeně. Ty skvrny byla krev.
"Pořezala jsem se… nechtěně."
"Katy, někdy mně fakt děsíš. Podívej se na mně, proč jseš ke mně zády?"
Černovláska jakoby svoji kamarádku neslyšela. "Ten měsíc je nádherný, že?" Zeptala se.
"Ano… Katy, pojď domů. Tvoje máma tě hledá."
"Já se za chvíli vrátím."
"Kdy?"
"Do čtvrt hodiny."
"Tak pojď hned."
"Ne."
"Dobře… vrátím se domů, řeknu tvé mamince, že se vrátíš za chvíli." Připustila za chvíli Monika, měla náhle v blízkosti Katy špatný pocit. Potom odběhla.
Katy šla směrem k velkému skalisku. Vylezla po příkré kamenné stěně až na vrchol. Šla až na samý kraj. Byla vidět jen dívčina silueta. Vlasy i šaty jí vlály v lehkém vánku. Vztáhla ruce směrem k stříbrnému obrazci na obloze. Bylo slyšet, jak Katy tichounce šeptá…
"Ty, jenž krásně bíle svítíš, ty, jenž každým dnem jen sílíš, Propůjči mi záři svou, ať zářím krásou oslnivou. Ať ostatní strach z noci mají, ať jen já jsem vílou tvojí…"
Její další slova přehlušil vítr. Vítr, vlající směrem od oceánu. Chladný vítr. Katy po chvíli slezla ze skaliska a šla směrem, kterým odešla Monika. Jakoby nic zvláštního nedělala. Jakoby se jen dívala na měsíc. Když došla domů, honem vyběhla po schodech do svého pokoje.
"Katy? Jsem ráda, že už jsi doma… měla jsem o tebe strach. Katy? Katy, zastav se! Chci s tebou mluvit!" Zvolala matka, žena s černými vlasy do pasu a hnědýma očima.
"Promiň, maminko… nemůžu… promiň…" Řekla Katy. Běžela do svého pokoje a zamkla se.
"Katy!" Vykřikla matka a běžela za ní.
Katy si sedla na postel. Když se podívala na zrcadlo, roztříštilo se. Předtím ale stihlo ukázat Katynu tvář. Pod očima, ve kterých bylo jen bělmo, byly velké jizvy. Matka uslyšela tříštění skla a vyděsila se.
"Katy? Jsi v pořádku? Katy!"
"Jsem v pořádku. Jdu spát, mami. Dobrou noc."
"Dobře, dobrou noc, zlatíčko."
Katy si lehla se zakrvácenými šaty do postele a usnula. Černé vlasy jí po pramenech spadávaly do obličeje. Neprobudilo ji to.









