Chtěla jsem si sednout, ale Edward na mě zavrtěl hlavou.
"Neměla byste něco trochu víc stranou?" naléhal tiše na hostitelku. Nebyla jsem si jistá, ale vypadalo to, jako by jí nenápadně podal tuzér. Nikdy jsem nikoho neviděla odmítnout stůl, snad jenom ve starých filmech.
"Jistě." Byla stejně překvapená jako já. Otočila se a vedla nás kolem přepážky k malému kroužku boxů - všechny byly prázdné. "Jak by vám vyhovovalo tohle?"
"Dokonale." Zablýskl svým zářivým úsměvem a na chvíli ji tak omámil.
"Ehm," zavrtěla hlavou a zamrkala, "vaše obsluha tu bude okamžitě." Nejistě odkráčela.
"Tohle bys lidem vážně neměl dělat," vytýkala jsem mu. "To není moc fér."
"Co bych neměl dělat?"
"Takhle je oslňovat - ona se z toho pravděpodobně právě teď vydýchává v kuchyni."
Zdál se zmatený.
"Ale no tak," řekla jsem pochybovačně. "Musíš vědět, jak na lidi působíš."
Naklonil hlavu k jedné straně, jeho oči byly zvědavé. "Oslňuju lidi?"
"To sis nevšiml? Myslíš, že každý tak snadno prosadí svou?"
Ignoroval moje otázky. "Oslňuju tebe?"
"Často," přiznala jsem.
A pak přišla naše servírka s nedočkavým výrazem. Hostitelka určitě nemlčela a tahle nová holka nevypadala zklamaně. Zasunula si pramen krátkých černých vlasů za ucho a usmála se s přehnanou vřelostí.
"Dobrý večer, jmenuju se Amber a dnes večer vás budu obsluhovat. Co vám mohu donést k pití?" Neušlo mi, že mluví jenom k němu.
Podíval se na mě.
"Já si dám colu." Znělo to jako otázka.
"Dvě coly," řekl.
"Hned je přinesu," ujistila ho s dalším přeochotným úsměvem. Ale on ho neviděl. Díval se na mě.
"Co je?" zeptala jsem se, když odešla.
Jeho oči zůstávaly upřené na můj obličej. "Jak ti je?"
"Jsem v pohodě," odpověděla jsem, překvapena jeho starostí.
"Není ti na omdlení, špatně, zima…?"
"Mělo by?"
Uchechtl se nad mým zmateným tónem.
"No, vlastně čekám, že přejdeš do šoku." Jeho obličej se zkroutil do toho dokonalého pokřiveného úsměvu.
"Pochybuju, že k tomu dojde," řekla jsem, když jsem zase mohla dýchat. "Odjakživa mi šlo dobře potlačovat nepříjemné věci."
"Přesto budu klidnější, až do sebe dostaneš nějaký cukr a jídlo."
V tu chvíli se objevila servírka s našimi nápoji a košíkem slaných tyčinek. Postavila se zády ke mně, jak je pokládala na stůl.
"Jste připraveni si objednat?" zeptala se Edwarda.
"Bello?" zeptal se. Neochotně se ke mně otočila.
Vybrala jsem si první věc, kterou jsem viděla na jídelním lístku. "Hm… dám si houbové ravioli."
"A vy?" otočila se s úsměvem zpátky k němu.
"Já nic," odpověděl. Samozřejmě. Jak jinak.
"Dejte mi vědět, kdybyste si to rozmyslel." Stále měla na tváři ten upejpavý úsměv, ale on se na ni nedíval, a tak nespokojeně odešla.
"Pij," poručil.
Usrkla jsem poslušně své limonády a pak jsem se napila víc zhluboka, překvapená, jakou mám žízeň. Uvědomila jsem si, že jsem všechno vypila, když přede mě postrčil svoji skleničku.
"Dík," zamumlala jsem; pořád jsem měla žízeň. Ledová limonáda mě studila v útrobách a já jsem se zatřásla.
"Je ti zima?"
"To je jen tou colou," vysvětlovala jsem a znovu jsem se zachvěla.
"Ty nemáš bundu?" Jeho hlas byl káravý.
"Mám," podívala jsem se na prázdnou lavici vedle sebe. "Jé - nechala jsem ji u Jessiky v autě," došlo mi.
Edward se vysoukal ze svého saka. Najednou jsem si uvědomila, že jsem si nikdy nevšimla, jak chodí oblékaný - nejen dnes večer, ale vůbec. Prostě jsem asi nedokázala odtrhnout pohled od jeho obličeje. Teď jsem si ho soustředěně prohlédla. Sundával si světle béžové kožené sako; pod ním měl rolák barvy slonové kosti. Dokonale mu padnul, zdůrazňoval, jakou má svalnatou hruď.
Podal mi sako a přerušil tak moje okukování.
"Díky," řekla jsem znovu a vklouzla jsem rukama do saka. Bylo studené - tak jako studí bunda, kterou si na sebe beru ráno poprvé a která přes noc visela v chodbě, kde je průvan. Znovu jsem se zachvěla. Sako nezvykle vonělo. Zhluboka jsem vdechla a snažila se tu příjemnou vůni identifikovat. Nevonělo to jako kolínská. Rukávy mi byly moc dlouhé; vyhrnula jsem si je, abych měla volné ruce.
"Tenhle odstín ti jde dobře k pleti," řekl a díval se na mě. Byla jsem překvapená; sklopila jsem oči a samozřejmě jsem se začervenala.
Postrčil přede mne košík s tyčinkami.
"Vážně, já žádný šok mít nebudu," protestovala jsem.
"Měla bys - normálnímu člověku by se to stalo. Ty nevypadáš ani otřeseně." Připadal mi neklidný. Díval se mi do očí a já jsem viděla, jak jasné jsou jeho oči, jasnější než jsem je kdy viděla, zlatě medové jako karamelky.
"Cítím se s tebou velmi bezpečně," svěřila jsem se, jako kdyby mě hypnotizoval, abych řekla pravdu.
To ho nepotěšilo; jeho alabastrové obočí se naježilo. Zavrtěl hlavou a zamračil se.
"Tohle je komplikovanější, než jsem plánoval," zašeptal si pro sebe.
Vzala jsem si tyčinku a začala jsem oždibovat koneček, přitom jsem zkoumala jeho výraz. Přemítala jsem, kdy se ho budu moct začít vyptávat.
"Obvykle jsi v lepší náladě, když máš oči tak světlé," poznamenala jsem a snažila se ho rozptýlit od té myšlenky, kvůli které se mračil a byl vážný.
Ohromeně na mě zíral. "Cože?"
"Vždycky jsi hůř naložený, když máš oči černé - tehdy to čekám," pokračovala jsem. "Mám o tom svou teorii."
Přimhouřil oči. "Další teorie?"
"Mm-hm." Kousala jsem tyčinku a snažila se vypadat lhostejně.
"Doufám, že tentokrát jsi byla kreativnější… nebo pořád vykrádáš komiksy?" Jeho slabý úsměv byl výsměšný; oči měl stále napjaté.
"Ne, to ne, nenašla jsem to v komiksu, ale taky jsem si to nevymyslela sama," přiznala jsem.
"Takže?" naléhal.
Ale v tu chvíli servírka přinesla moje jídlo. Uvědomila jsem si, že jsme se bezděčně nakláněli k sobě přes stůl, protože jsme se oba napřímili, když se přiblížila. Položila přede mě talíř - vypadalo to dost dobře - a rychle se otočila k Edwardovi.









