close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

8.Port Angeles - 2.část

10. března 2010 v 18:20 | Isabella-Bella |  Stmívání - Online kniha
Zaváhala jsem jenom na vteřinu, ale připadalo mi to jako velmi dlouhá doba. Pak jsem se otočila a vystřelila na druhou stranu silnice. Měla jsem nepříjemný pocit, že je to marný pokus. Kroky za mnou teď byly hlasitější.
"Tady jsou!" Halasný hlas toho podsaditého tmavovlasého muže rozřízl napjaté ticho, až jsem nadskočila. V narůstající tmě se zdálo, jako kdyby se díval za mě.
"Jo," zavolal za mnou něčí hlas, takže jsem znovu nadskočila, jak jsem spěchala dál po ulici. "Vzali jsme to jenom trochu oklikou."

Musela jsem trochu zpomalit. Příliš rychle jsem zkracovala vzdálenost mezi sebou a postávající dvojicí. Uměla jsem křičet pěkně nahlas a nabírala jsem vzduch, připravena to předvést, ale v krku jsem měla tak vyschlo, že jsem si nebyla jistá, na jakou hlasitost se zmůžu. Rychlým pohybem jsem přehodila kabelku přes hlavu, popadla řemínek do jedné ruky, připravená se kabelky buď vzdát, nebo ji použít jako zbraň, podle potřeby.
Když jsem se opatrně zastavila, ten pořízek se odlepil ode zdi a šel pomalu po ulici.
"Držte se ode mě," varovala jsem ho hlasem, který měl znít silně a nebojácně. Ale měla jsem pravdu s tím vyschlým krkem - žádná hlasitost.
"Nebuď taková, kočičko," zavolal a za mnou se zase ozval hurónský smích.
Připravila jsem se, nohy rozkročené, a i přes svou paniku jsem se snažila vzpomenout si na to málo ze sebeobrany, co jsem znala. Bříškem dlaně udeřit vzhůru a snad mu zlomím nos nebo ho praštím do čela. Prst do očního důlku - snažit se zaháknout a vydloubnout oko. A samozřejmě standardní koleno do slabin. V tu chvíli promluvil ten známý pesimistický hlas v mé mysli a připomenul mi, že pravděpodobně nebudu mít šanci proti jedinému z nich, a oni byli čtyři. Sklapni! poručila jsem hlasu, než mě hrůza mohla úplně ochromit. Nevzdám se, aniž bych někoho z nich vzala s sebou. Snažila jsem se polknout, abych mohla vydat slušný výkřik.
Najednou za rohem vylétly světlomety, do pořízka skoro narazilo nějaké auto a přinutilo ho uskočit k chodníku. Vskočila jsem do silnice - tohle auto buď zastaví, nebo mě bude muset srazit. Ale to stříbrné auto se nečekaně obrátilo, na místě zastavilo a pár kroků ode mě se otevřely dveře spolujezdce.
"Nastup," poručil zuřivý hlas.
Bylo překvapivé, jak ten dusivý strach okamžitě zmizel, překvapivé, jak mě najednou zaplavil pocit bezpečí - i když jsem ještě stála na ulici - jakmile jsem zaslechla jeho hlas. Naskočila jsem na sedadlo a zabouchla za sebou dveře.
V autě byla tma, s otevřenými dveřmi se nerozsvítilo žádné světlo, a já jsem sotva viděla jeho obličej v záři palubní desky. Pneumatiky zakvílely, jak zabočil směrem na sever, příliš rychle přidal plyn a stočil to k ohromeným chlapům na ulici. Zachytila jsem pohledem, jak uskakují na chodník, zatímco my jsme vyrovnali směr a spěchali k přístavu.
"Zapni si pás," poručil a já jsem si uvědomila, že křečovitě svírám sedadlo oběma rukama. Rychle jsem poslechla; pás se v té tmě zapnul s hlasitým zacvaknutím. On nabral ostře doleva a uháněl vpřed, proletěl přes několik stopek bez zastavení.
Ale já jsem si připadala naprosto v bezpečí a na chvíli mi bylo úplně jedno, kam jedeme. Dívala jsem se na jeho obličej s hlubokou úlevou, úlevou, která byla větší než moje nečekané vysvobození. Pozorovala jsem jeho nepohnuté rysy ve sporém světle a čekala, až se mi dech vrátí k normálu. Vtom jsem si všimla, že jeho výraz je vražedně rozzlobený.
"Ty se na mě zlobíš?" zeptala jsem se, překvapená, jak ochraptěle můj hlas zní.
"Ne," řekl stroze, ale jeho tón byl rozzuřený.
Seděla jsem mlčky, dívala se na jeho obličej, zatímco jeho žhnoucí oči zíraly přímo před sebe, až se auto náhle zastavilo. Rozhlédla jsem se kolem, ale byla příliš tma, abych viděla něco jiného než neurčité obrysy tmavých stromů lemujících silnici. Už jsme nebyli ve městě.
"Bello?" zeptal se, jeho hlas byl napjatý, ovládaný.
"Ano?" Můj hlas byl pořád hrubý. Snažila jsem se potichu si odkašlat.
"Jsi v pořádku?" Ještě se na mě nepodíval, ale vztek byl na jeho obličeji jasně vidět.
"Ano," zaskřehotala jsem tiše.
"Zvedni mi náladu, prosím tě," poručil.
"Promiň, cože?"
Ostře vydechl.
"Prostě něco plácej, dokud se neuklidním," vysvětlil, zavřel oči a palcem a ukazováčkem si mnul kořen nosu.
"Ehm," hledala jsem v mysli něco triviálního. "Zítra ráno před vyučováním přejedu Tylera Crowleyho, co ty na to?"
Pořád měl oči pevně zavřené, ale koutek úst mu zacukal.
"Proč?"
"Protože všem vykládá, že se mnou půjde na stužkovanou - buďto je blázen, nebo se pořád snaží napravit to, jak mě tehdy málem zabil… no, pamatuješ, a on si myslí, že stužkovaná je k tomu dobrá příležitost. Takže si říkám, že když ho ohrozím na životě, budeme si kvit a on pak konečně vzdá ty pokusy o napravování. Nestojím o nepřátele a Lauren se možná stáhne, když mě on nechá na pokoji. Ovšem možná bych mu mohla zrušit tu jeho Sentru. Když nebude mít odvoz, nemůže vzít nikoho na stužkovanou…" plácala jsem.
"Slyšel jsem o tom." Znělo to trochu vyrovnaněji.
"Vážně?" zeptala jsem se nevěřícně, moje předchozí podráždění vzplálo. "Když bude ochromený od krku dolů, tak na stužkovanou taky nemůže," zamumlala jsem, jak jsem vylepšovala svůj plán.
Edward si povzdechl a konečně otevřel oči.
"Jsi v pořádku?"
"Ani ne."
Čekala jsem, ale už nepromluvil. Opřel si hlavu o sedadlo a zíral na strop. Jeho obličej byl nehybný.
"Co se děje?" Můj hlas vyšel jako zašeptání.
"Někdy mám problém se svou náturou, Bello." Taky šeptal a díval se z okna, jeho oči se zúžily na štěrbiny. "Ale to by nepomohlo, kdybych se otočil a dopadl ty…" Nedokončil větu, podíval se stranou, chviličku mu trvalo, než zase ovládl svůj hněv. "Alespoň," pokračoval, "o tom se snažím sám sebe přesvědčit."
"Aha." To slovo se zdálo neadekvátní, ale lepší odpověď mě nenapadla.
Zase jsme seděli mlčky. Pohlédla jsem na hodiny na palubní desce. Bylo po půl sedmé.
"Jessica s Angelou budou mít starost," zamumlala jsem. "Měla jsem se s nimi sejít."
Bez dalšího slova nastartoval motor, hladce se otočil a spěchal zpátky do města. Za okamžíček jsme byli pod pouličními lampami, pořád jsme jeli moc rychle, zlehka jsme kličkovali mezi auty, která pomalu plula po nábřeží. Zaparkoval podélně u obrubníku na místě, kam by se podle mě Volvo nemohlo vejít, ale bez námahy tam vklouzl na jediný pokus. Podívala jsem se z okna a viděla světla restaurace La Bella Kalia a Jess s Angelou, které právě odcházely, ustaraně šly v opačném směru, než jsme přijeli.
"Jak jsi věděl, kam…?" začala jsem, ale pak jsem jen zavrtěla hlavou. Slyšela jsem, jak se otevírají dveře a když jsem se otočila, viděla jsem, jak vystupuje.
"Co to děláš?" zeptala jsem se.
"Beru tě na večeři." Zlehka se usmál, ale v očích měl tvrdý výraz. Vystoupil z auta a zabouchl dveře. Zatápala jsem po bezpečnostním pásu a pak jsem taky honem vystupovala z auta. Čekal na mě na chodníku.
Promluvil dřív než já. "Jdi zastavit Jessiku s Angelou, než je budu muset taky stopovat. Myslím, že tentokrát už bych se asi neudržel, kdybych zase narazil na ty tvoje známé."
Otřásla jsem se z hrozby v jeho hlase.
"Jess! Angelo!" zakřičela jsem za nimi a zamávala, když se otočily. Spěchaly zpátky ke mně, na tvářích jim bylo vidět znatelnou úlevu, která se současně změnila v překvapení, když viděly s kým stojím. Zaváhaly pár kroků od nás.
"Kde jsi byla?" Jessičin hlas byl podezíravý.
"Ztratila jsem se," přiznala jsem zkroušeně. "A pak jsem narazila na Edwarda." Ukázala jsem k němu.
"Nevadilo by, kdybych se k vám přidal?" zeptal se svým hedvábným, neodolatelným hlasem. Viděla jsem z jejich zaražených výrazů, že na ně nikdy předtím svůj talent neuplatnil.
"No… jasně že ne," vydechla Jessica.
"Ehm, totiž, Bello, my jsme se vlastně už najedly, když jsme na tebe čekaly - promiň," přiznala se Angela.
"To nevadí - nemám hlad," pokrčila jsem rameny.
"Myslím, že bys měla něco sníst." Edwardův hlas byl tichý, ale plný autority. Pohlédl na Jessiku a promluvil trochu hlasitěji. "Vadilo by vám, kdybych dnes večer odvezl Bellu domů já? Tak aspoň nebudete muset čekat, až se nají."
"No, to není problém, myslím…" Kousala si ret, snažila se odhadnout z mého výrazu, jestli to tak chci. Zamrkala jsem na ni. Nechtěla jsem nic víc než být sama se svým ustavičným zachráncem. Měla jsem tolik otázek, kterými jsem ho nemohla zahrnout, dokud nebudeme sami.
"Dobře." Angela byla rychlejší než Jessica. "Tak se uvidíme zítra, Bello… Edwarde." Popadla Jessicu za ruku a táhla ji k autu, které jsem viděla kousek stranou, zaparkované naproti První ulici. Jak nastupovaly, Jess se otočila a zamávala, obličej jí hořel zvědavostí. Zamávala jsem jim zpátky, počkala jsem, až odjedou, a pak jsem se otočila k němu.
"Já ale vážně nemám hlad," trvala jsem na svém a vzhlédla jsem, abych mu viděla do obličeje. Jeho výraz byl nečitelný.
"Udělej mi radost."
Šel ke dveřím restaurace a s umanutým výrazem je podržel otevřené. Samozřejmě, žádná další diskuse nebude. Prošla jsem kolem něho dovnitř s rezignovaným povzdechem.
Restaurace nebyla plná - v Port Angeles ještě nezačala sezóna. Ke stolu nás uvedla žena a já jsem z pohledu v jejích očích pochopila, že se jí Edward líbí. Přivítala ho o trošku vřeleji, než bylo nutné. Byla jsem překvapená, jak moc mi to vadilo. Byla o pár centimetrů vyšší než já, odbarvená blondýna.
"Stůl pro dva?" Jeho hlas byl svůdný, ať to tak zamýšlel, nebo ne. Viděla jsem, jak po mně ta žena rychle šlehla pohledem. Zřejmě byla spokojená, když viděla, že jsem úplně obyčejná holka a že Edward stojí kousek ode mě a nijak se mě nedotýká. Odvedla nás ke stolu dost velkému pro čtyři v nejzaplněnější části restaurace.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama