close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

6.Strašidelné historky - 2.část

7. března 2010 v 20:17 | Isabella-Bella |  Stmívání - Online kniha
Pár minut poté, co Angela odešla se skupinou na procházku, se přiloudal Jacob a sedl si vedle mě. Vypadal na čtrnáct, možná na patnáct, a měl dlouhé, zářivě černé vlasy, stažené vzadu na krku gumičkou. Měl krásnou hedvábnou pleť rudohnědé barvy; jeho oči byly tmavé, posazené hluboko nad vystouplými lícními kostmi. Bradu měl pořád ještě dětsky zakulacenou. Dohromady to byl velmi hezký obličej. Ovšem ten dobrý dojem, který na mě udělal jeho pěkný vzhled, pokazila první slova, která vypustil z pusy.

"Ty jsi Isabella Swanová, viď?"
Bylo to zase jako první den ve škole.
"Bella," povzdechla jsem si.
"Já jsem Jacob Black," napřáhl ke mně ruku v přátelském gestu. "Koupila sis od mého táty náklaďák."
"Aha," řekla jsem s úlevou a potřásla mu štíhlou rukou. "Ty jsi Billyho syn. Asi bych si tě měla pamatovat."
"Nejsem z rodiny nejmladší - budeš si pamatovat moje starší sestry."
"Ráchel a Rebeka," vzpomněla jsem si najednou. Charlie a Billy nás během mých návštěv nechávali často spolu, abychom se zabavily, zatímco oni budou rybařit. Byly jsme všechny příliš nesmělé, abychom se nějak hluboce skamarádily. Samozřejmě, když mi bylo jedenáct, nadělala jsem dost scén, abych výletům za rybařením učinila přítrž.
"Jsou tady?" obhlížela jsem holky na kraji oceánu a přemítala jsem, jestli bych je teď poznala.
"Ne," zavrtěl Jacob hlavou, "Ráchel dostala stipendium na Washingtonské státní a Rebeka si vzala jednoho surfaře se Samoy - žije teď na Havaji."
"Vdala se. Páni." Byla jsem ohromená. Dvojčata byla jenom o rok a kousek starší než já.
"Tak jak se ti líbí náklaďák?" zeptal se.
"Miluju ho, jezdí skvěle."
"Jo, ale je vážně pomalý," zasmál se. "Tolik se mi ulevilo, když ho Charlie koupil. Táta by mi nedovolil postavit další auto, když jsme měli přímo doma jedno ještě slušné."
"Není tak pomalý," namítla jsem.
"Zkusila jsi jet přes devadesát?"
"Ne," připustila jsem.
"Dobře. Ani to nezkoušej." Zakřenil se.
Nemohla jsem si pomoct a úsměv jsem mu oplatila. "Vede si skvěle při kolizi," uvedla jsem na obranu svého náklaďáčku.
"Myslím, že tu starou obludu nezdolá ani tank," souhlasil a znovu se zasmál.
"Takže ty stavíš auta?" zeptala jsem se, protože to na mě udělalo dojem.
"Když mám volný čas a součástky. Nevěděla bys náhodou, kde bych mohl kápnout na hlavní válec z Volkswagenu Rabbit, rok 1986?" dodal žertovně. Měl příjemný, nakřáplý hlas.
"Promiň," zasmála jsem se, "poslední dobou jsem žádný neviděla, ale kvůli tobě budu mít oči otevřené." Jako kdybych věděla, co to je. Velmi dobře se s ním povídalo.
Blýsknul se zářivým úsměvem, díval se na mě uznale způsobem, který jsem se učila rozpoznávat. Nebyla jsem jediná, kdo si toho všiml.
"Ty znáš Bellu, Jacobe?" zeptala se Lauren - tónem, který mi připadal nevychovaný a drzý - z druhé strany ohně.
"My se známe tak nějak odjakživa," zasmál se a věnoval mi další úsměv.
"To je hezké." Rozhodně to neznělo upřímně, a její bledé, bezvýrazné oči se přimhouřily.
"Bello," zavolala znovu a pozorně se mi dívala do obličeje, "právě jsem říkala Tylerovi, že je to škoda, že s námi nemohl dnes jet nikdo z Cullenových. To nikoho nenapadlo je pozvat?" Její starostlivý výraz byl nepřesvědčivý.
"Myslíš rodinu doktora Carlislea Cullena?" zeptal se ten vysoký starší kluk dřív, než jsem mohla odpovědět, k Laurenině velké zlosti. Byl to opravdu spíš muž než chlapec, a jeho hlas byl velmi hluboký.
"Ano, ty je znáš?" zeptala se blahosklonně a pootočila se k němu.
"Cullenovi sem nechodí," řekl tónem, který to téma uzavíral, a ignoroval tak její otázku.
Tyler, který se snažil získat zpátky její pozornost, se zeptal na její názor na cédéčko, které držel. To ji rozptýlilo.
Zírala jsem na toho kluka s hlubokým hlasem, poněkud zaražená, ale on se díval stranou k tmavému lesu za námi. Říkal, že Cullenovi sem nechodí, ale jeho tón napovídal něco víc - že to nemají dovoleno; mají vstup zakázán. Jeho chování ve mně zanechalo divný dojem, a tak jsem se snažila ho ignorovat, ale bez úspěchu.
"Tak co, už tě Forks dohání k šílenství?" přerušil Jacob moji meditaci.
"Ach, řekla bych, že je to slabé slovo," ušklíbla jsem se. Chápavě se zakřenil.
Pořád jsem se zaobírala tou krátkou poznámkou o Cullenových a najednou mě něco napadlo. Byl to hloupý plán, ale neměla jsem žádný lepší nápad. Doufala jsem, že mladý Jacob je ještě nezkušený, pokud jde o holky, takže neprokoukne moje jistě žalostné pokusy o flirtování.
"Nechceš se se mnou projít po pláži?" zeptala jsem se a snažila se napodobit způsob, jakým se Edward díval zpod svých řas. Nemohlo to mít ani zdaleka podobný efekt, to jsem si byla jistá, ale Jacob vyskočil dost ochotně.
Jak jsme šli k severu podél pestrobarevných kamenů k vlnolamu z naplaveného dříví, mraky konečně semkly řady přes oblohu, takže moře ztmavlo a teplota poklesla. Strčila jsem si ruce hluboko do kapes bundy.
"Takže tobě je kolik, šestnáct?" zeptala jsem se a snažila se nevypadat jako idiot, když jsem mrkala řasami, jak jsem to viděla u holek v televizi.
"Zrovna mi bylo patnáct," přiznal se, ale bylo vidět, že mu to zalichotilo.
"Vážně?" Předstírala jsem překvapení. "Myslela bych si, že jsi starší."
"Jsem na svůj věk vysoký," vysvětloval.
"Jezdíváš hodně do Forks?" zeptala jsem se koketně, jako kdybych doufala, že řekne ano. Mně samotné to znělo pitomě. Bála jsem se, že se na mě znechuceně obrátí a obviní mě, že si z něj utahuju, ale pořád vypadal polichoceně.
"Ani moc ne," připustil zamračeně. "Ale až budu mít hotové auto, budu moct jezdit, kolikrát budu chtít - teda až si udělám řidičák," dodal.
"Kdo byl ten druhý kluk, s kterým mluvila Lauren? Vypadal trochu starý na to, aby chodil s námi." Naschvál jsem se přiřadila k mladším ve snaze dát najevo, že dávám přednost Jacobovi.
"To je Sam - je mu devatenáct," informoval mě.
"A co to povídal o doktorově rodině?" zeptala jsem se nevinně.
"O Cullenových? No, oni do rezervace nemají jezdit." Uhnul pohledem, zadíval se do dálky k James Island a potvrdil tak, co jsem si myslela, že jsem v Samově hlase slyšela.
"Proč ne?"
Pohlédl zpátky na mě a kousal si ret. "Ouha. Já o tom nemám nikde vykládat."
"No, ale já to nikomu nepovím, jsem jenom zvědavá," pokusila jsem se o okouzlující úsměv a přemítala, jestli moc netlačím na pilu.
On mi ovšem úsměv oplatil a opravdu se tvářil okouzleně. Pak zvedl jedno obočí a jeho hlas byl ještě chraplavější než předtím.
"Máš ráda strašidelné historky?" zeptal se zlověstně.
"Miluju je," horovala jsem a snažila se propalovat ho očima.
Jacob došel k blízkému naplavenému stromu, kterému trčely do vzduchu kořeny jako ochablé nohy velkého bledého pavouka. Zlehka se opřel o jeden ze zkroucených kořenů, zatímco já jsem si sedla vedle něj na kmen. Díval se dolů na kameny, v koutcích jeho širokých rtů si pohrával úsměv. Viděla jsem, že se snaží dobře to podat. Soustředila jsem se na to, aby mi ten živý zájem, který jsem cítila, byl vidět na očích.
"Znáš nějaké staré příběhy o tom, odkud pocházíme - myslím my Quileuté?" začal.
"Vlastně ne," přiznala jsem.
"No, existuje spousta legend, některé se údajně datují až k potopě světa - staří Quileuté prý přivázali své kánoe k vrcholkům nejvyšších stromů na hoře, aby přežili jako Noe se svou archou." Usmál se, aby mi ukázal, jak málo těm historkám věří. "Jiná legenda tvrdí, že pocházíme z vlků - a že vlci jsou pořád naši bratři. Je proti kmenovému zákonu je zabíjet.
A pak jsou historky o studených," hlas mu klesl trochu níž.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama