"Ano, pane učiteli," zamumlala jsem a v duchu bych si nakopala za to, že jsem se neulila, když jsem měla šanci.
"Může někdo dovést Bellu na ošetřovnu, prosím?" zavolal učitel.
Nemusela jsem vzhlédnout, abych věděla, že to bude Mike, kdo se dobrovolně přihlásí.
"Můžete jít sama?" zeptal se pan Banner.
"Ano," zašeptala jsem. Jenom mě pusťte odsud, myslela jsem si. Budu se třeba plazit.
Mike se mi horlivě snažil pomoct, podepřel mě v pase a přetáhl si moji paži kolem ramen. Ztěžka jsem se o něj opřela a vyklopýtali jsme ven ze třídy.
Mike mě pomalu vlekl po školním pozemku. Když jsme byli za rohem jídelny, z dohledu budovy číslo čtyři pro případ, že by se pan Banner díval, zastavila jsem se.
"Nech mě minutku si sednout, prosím tě," zaprosila jsem.
Pomohl mi sednout si na obrubník.
"A ať uděláš, co uděláš, hlavně nevyndávej tu ruku z kapsy," varovala jsem ho. Pořád mi bylo tak na omdlení. Skulila jsem se na bok, položila si tvář na mrazivý vlhký cement chodníku a zavřela oči. Zdálo se, že to trochu pomáhá.
"Páni, ty jsi ale zelená, Bello," řekl Mike nervózně.
"Bello?" zavolal z dálky jiný hlas.
Ne! Prosím, ať si ten hrozně povědomý hlas jenom představuju!
"Co se jí stalo - je zraněná?" Jeho hlas byl teď blíž a zněl rozrušeně. Nepředstavovala jsem si to. Stiskla jsem pevně oči a doufala, že umřu. Nebo že se přinejmenším pozvracím.
Mike zněl vystresovaně. "Myslím, že omdlela. Nevím, co se stalo, ani se nepíchla do prstu."
"Bello." Edwardův hlas byl přímo vedle mě, teď se mu ulevilo. "Slyšíš mě?"
"Ne," zasténala jsem. "Jdi pryč."
Zasmál se do hrstí.
"Vedl jsem ji na ošetřovnu," vysvětloval Mike defenzivním tónem, "ale ona nechce jít dál."
"Já ji tam vezmu," prohlásil Edward. Slyšela jsem stále v jeho hlase úsměv. "Můžeš se vrátit do třídy."
"Ne," protestoval Mike. "Mám to udělat já."
Najednou pode mnou chodník zmizel. Rychle jsem v šoku otevřela oči. Edward mě zvedl do náručí tak snadno, jako kdybych vážila pět kilo, a ne pětapadesát.
"Postav mě na zem!" Prosím, prosím, ať se na něj nepozvracím. Vyrazil dřív, než jsem se zmohla na slovo.
"Hej!" zavolal Mike, už deset kroků od nás.
Edward ho ignoroval. "Vypadáš hrozně," řekl mi a křenil se.
"Postav mě zpátky na chodník," zasténala jsem. Kolébavý pohyb jeho chůze mi neprospíval. Držel mě strnule od těla, celou mou váhu nesl jenom na pažích - nezdálo se, že by mu to vadilo.
"Takže ty omdlíváš, když vidíš krev?" zeptal se. Zdálo se, že ho to pobavilo.
Neodpověděla jsem. Znovu jsem zavřela oči, ze všech sil jsem potlačovala nevolnost a tiskla rty k sobě.
"A to ani nejde o tvou vlastní krev," pokračoval a bavil se.
Nevím, jak otevřel dveře, když mě nesl, ale najednou bylo teplo, takže jsem věděla, že jsme uvnitř.
"Propána," zajíkl se ženský hlas.
"Omdlela při biologii," vysvětloval Edward.
Otevřela jsem oči. Byli jsem v kanceláři. Edward dlouhými kroky obešel pult ke dveřím ošetřovny. Paní Copeová, zrzavá recepční v přijímací kanceláři, běžela napřed, aby mu je otevřela. Babičkovská ošetřovatelka překvapeně vzhlédla od románu, jak mě Edward vnesl do místnosti a jemně mě položil na šustivý papír, který pokrýval hnědou vinylovou matraci na jediném lůžku. Pak ustoupil a postavil se ke stěně, co nejdál to v té úzké místnosti bylo možné. Jeho oči byly živé, vzrušené.
"Je jenom trochu bledá," uklidňoval vyplašenou sestřičku. "Zjišťují si při biologii krevní skupiny."
Sestřička vědoucně přikývla. "Vždycky se někdo najde."
Potlačil smích.
"Jenom si na minutku lehni, drahoušku; to přejde."
"Já vím," vzdychla jsem. Nevolnost už polevovala.
"Stává se ti to často?" zeptala se.
"Občas," přiznala jsem. Edward zakašlal, aby zakryl další smích.
"Ty už se můžeš vrátit do třídy," řekla mu.
"Já s ní mám zůstat." Prohlásil to s tak neochvějnou autoritou, že sestřička sice našpulila rty, ale už o tom s ním nediskutovala.
"Přinesu ti na čelo trochu ledu, drahoušku," řekla mi a pak odspěchala z místnosti.
"Měl jsi pravdu," zasténala jsem a zavřela oči.
"To já obvykle mívám - ale v čem konkrétně tentokrát?"
"Ulejvání vážně neškodí." Trénovala jsem pravidelné dýchání.
"Tam venku jsi mě na chviličku vystrašila," přiznal po odmlce. Pronesl to tak, jako kdyby se svěřoval s pokořující slabostí. "Myslel jsem, že Newton táhne tvoje mrtvé tělo ven, aby ho pohřbil v lese."
"Ha, ha." Pořád jsem měla oči zavřené, ale každou minutou jsem se cítila normálněji.
"Upřímně - viděl jsem mrtvoly s lepší barvou. Už jsem se bál, že budu muset pomstít tvou vraždu."
"Chudák Mike. Vsadím se, že je naštvaný."
"Naprosto mě nenávidí," řekl Edward vesele.
"To nemůžeš vědět," oponovala jsem, ale pak mě napadlo, jestli opravdu nemůže.
"Viděl jsem jeho obličej - bylo to poznat."
"Jak to, že jsi mě viděl? Myslela jsem, že jsi za školou." Teď už mi bylo skoro dobře, ačkoliv to zvedání žaludku by pravděpodobně odeznělo rychleji, kdybych předtím obědvala. Na druhou stranu bylo možná štěstí, že jsem měla žaludek prázdný.
"Seděl jsem v autě a poslouchal cédéčko." Taková normální odpověď - to mě překvapilo.
Slyšela jsem vrznout dveře, otevřela jsem oči a uviděla sestřičku se studeným obkladem v ruce.
"Tady máš, drahoušku." Položila mi ho na čelo. "Vypadáš líp," dodala.
"Myslím, že už je mi dobře," řekla jsem a posadila se. Jenom trochu hučení v uších, žádné motání hlavy. Mátově zelené stěny zůstávaly, kde měly.
Viděla jsem, že mě chce zase položit, ale právě v tu chvíli se otevřely dveře a dovnitř strčila hlavu paní Copeová.
"Máme tu dalšího," oznámila.
Seskočila jsem na zem, abych uvolnila lůžko dalšímu invalidovi.
Podala jsem obklad zpátky sestře. "Tady máte, já už to nepotřebuju."
A pak dveřmi vklopýtal dovnitř Mike, který tentokrát podpíral pobledlého Leea Stephense, dalšího kluka z naší biologické třídy. Ustoupili jsme s Edwardem ke zdi, abychom jim udělali místo.
"Ach ne," zamumlal Edward. "Jdi ven do kanceláře, Bello."
Udiveně jsem se na něj podívala.
"Věř mi - běž."
Otočila jsem se, chytila dveře, než se zavřely, a vystřelila jsem z ošetřovny. Cítila jsem Edwarda přímo za sebou.
"Ty jsi mě opravdu poslechla." Byl ohromený.
"Cítila jsem krev," řekla jsem a nakrčila nos. Leeovi nebylo špatně z toho, že se díval na jiné lidi, jako mně.
"Lidé krev nedokážou cítit," oponoval.
"No, já to dokážu - právě z toho se mi dělá nanic. Páchne to jako rez… a sůl."
Zíral na mě s neproniknutelným výrazem.
"Co je?" zeptala jsem se.
"To nic."









