close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

3.Fenomén - 2.část

21. února 2010 v 18:57 | Isabella-Bella |  Stmívání - Online kniha
Otočil se na nejbližšího zdravotníka, aby slyšel jiný názor. Přestala jsem ho poslouchat, abych si srovnala zmatenou směsici nevysvětlitelných obrazů, které se mi chaoticky rojily v hlavě. Když mě totiž zvedali z dosahu auta, viděla jsem v nárazníku hnědého auta hluboké promáčknuté místo - velmi jasně ohraničené, přesně pasovalo na obrys Edwardových ramen… jako kdyby se proti tomu autu zapřel s takovou silou, že poškodil kovový rám…
A pak taky členové jeho rodiny, kteří se dívali z povzdálí - v jejich výrazech se střídaly nesouhlas s rozzuřením, ale nebyla tam ani stopa starosti o to, jestli je bratr v pořádku.
Snažila jsem se najít logické řešení, které by vysvětlovalo, co jsem právě viděla - řešení, které vylučovalo předpoklad, že jsem blázen.

Přirozeně, sanitka jela do okresní nemocnice s policejní eskortou. Připadala jsem si směšně celou tu dobu, co mě vykládali. Ještě horší bylo, že Edward prostě proklouzl nemocničními dveřmi dovnitř a nikdo se ho na nic neptal. Zatínala jsem zuby.
Vyložili mě na pohotovosti, v dlouhé místnosti s řadou postelí oddělených závěsy s pastelovým vzorkem. Sestra mi omotala kolem paže manžetu tlakoměru a pod jazyk mi vstrčila teploměr. Protože se nikdo neobtěžoval zatáhnout závěs kolem mé postele, abych měla trochu soukromí, usoudila jsem, že nejsem povinna nechávat si na krku ten stupidní znehybňující límec. Když sestra odešla, rychle jsem rozepnula suchý zip a hodila ho pod postel.
Pak se kolem zase začal hemžit nemocniční personál, protože k posteli vedle mě přinesli další nosítka. Pod krví potřísněnými obvazy, které měl zavázané pevně kolem hlavy, jsem poznala Tylera Crowleyho; měli jsme společné hodiny občanky. Tyler vypadal stokrát hůř, než já jsem se cítila. Ale díval se na mě plný obav.
"Bello, já se ti hrozně omlouvám!"
"Já jsem v pohodě, Tylere - ale ty vypadáš strašně, jak ti je?" Zatímco jsme mluvili, sestry mu začaly rozvazovat nasáklé obvazy, pod kterými se objevovaly nesčetné mělké řezné ranky. Měl je všude po čele a levé tváři.
Ignoroval mě. "Myslel jsem, že tě zabiju! Jel jsem moc rychle a kola mi na ledu proklouzla…" Zamrkal, jak mu jedna sestra začala poťukávat tamponem po obličeji.
"Už se tím netrap; netrefil jsi mě."
"Jak jsi dokázala tak rychle uhnout? Jednu chvíli jsi tam stála, a pak jsi byla pryč…"
"Ehm… Edward mě odtamtud vytáhl."
Vypadal zmateně. "Kdo?"
"Edward Cullen - stál vedle mě." Lhaní mi šlo vždycky mizerně; vůbec to neznělo přesvědčivě.
"Cullen? Neviděl jsem ho… páni, seběhlo se to všechno tak rychle. Je v pořádku?"
"Asi ano. Je někde tady, ale ani nepotřeboval nosítka."
Věděla jsem, že nejsem blázen. Tak co se stalo? Nedokázala jsem si nijak vysvětlit, co jsem viděla.
Pak mě odvezli zase pryč, aby mi zrentgenovali hlavu. Říkala jsem, že se mnou nic není, a měla jsem pravdu. Ani otřes mozku. Zeptala jsem se, jestli už můžu jít, ale sestra mi řekla, že si napřed musí promluvit s doktorem. Takže jsem trčela na pohotovosti, čekala jsem, a mezitím mě Tyler otravoval svými nekonečnými omluvami a sliby, že mi to vynahradí. Bez ohledu na to, kolikrát jsem se snažila přesvědčit ho, že jsem v pořádku, nepřestával se mučit. Nakonec jsem zavřela oči a ignorovala ho. Pokračoval ve svém kajícném mumlání.
"Spí?" zeptal se melodický hlas. Rychle jsem otevřela oči.
U nohou mé postele stál Edward a usmíval se. Podívala jsem se na něj. Nebylo to snadné - mnohem přirozenější by bylo jen tak po očku po něm pokukovat.
"Hele, Edwarde, já se vážně omluvám -" spustil zase Tyler.
Edward zvedl ruku, aby ho zarazil.
"Žádná krev se neprolila, tak co," prohlásil a předvedl své zářivé dokonalé zuby. Popošel a sedl si na kraj Tylerovy postele, čelem ke mně. Znovu se usmál.
"Takže, jak zní verdikt?" zeptal se mě.
"Vůbec nic mi není, ale oni mě nechtějí pustit," stěžovala jsem si. "Jak to, že tebe nepřivázali k posteli jako nás ostatní?"
"To záleží na tom, jaké máš známosti," odpověděl. "Ale neboj, přišel jsem tě vyzvednout."
Pak se za rohem objevil lékař a mně spadla brada. Byl mladý, byl blond… a byl hezčí než všechny filmové hvězdy, co jsem kdy viděla. Byl však bledý a vypadal unaveně, měl kruhy pod očima. Podle tátova popisu jsem pochopila, že tohle musí být Edwardův otec.
"Tak, slečno Swanová," oslovil mě doktor Cullen mimořádně příjemným hlasem, "jak se cítíte?"
"Nic mi není," odpověděla jsem a doufala, že už je to naposledy.
Přešel ke světelné tabuli na zdi nad mojí hlavou a rozsvítil ji.
"Vaše snímky vypadají dobře," řekl. "Nebolí vás hlava? Edward říkal, že jste se pořádně uhodila."
"To nic nebylo," opakovala jsem s povzdechem a rychle jsem se na Edwarda zamračila.
Lékařovy studené prsty mi zlehka zkoumavě přejely po lebce. Všiml si, když jsem mrkla.
"Bolí?" zeptal se.
"Ani ne." Už jsem zažila horší.
Uslyšela jsem uchichtnutí a když jsem vzhlédla, viděla jsem Edwardův shovívavý úsměv. Přimhouřila jsem oči.
"No, váš otec čeká v čekárně - už s ním můžete odjet domů. Ale vraťte se, kdybyste měla závrať nebo vůbec měla nějaké potíže se zrakem."
"Můžu se vrátit do školy?" zeptala jsem se, když jsem si představila Charlieho, jak se snaží být pozorný.
"Možná byste to dneska měla vypustit."
Podívala jsem se na Edwarda. "A on do školy půjde?"
"Někdo musí rozšířit dobrou zprávu, že jsme přežili," prohlásil Edward samolibě.
"No, totiž," opravil ho doktor Cullen, "zdá se, že v čekárně je většina školy."
"To ne," zasténala jsem a přikryla si obličej rukama.
Doktor Cullen zvedl obočí. "Chcete tu zůstat?"
"Ne, ne!" bránila jsem se. Přehodila jsem nohy přes okraj postele a rychle seskočila dolů. Až moc rychle - zavrávorala jsem a doktor Cullen mě zachytil. Zatvářil se starostlivě.
"Jsem v pořádku," ujistila jsem ho znovu. Nemusím mu vykládat, že moje potíže s rovnováhou nemají co dělat s tím, že jsem se uhodila do hlavy.
"Vezměte si nějaký tylenol na bolest," navrhl, jak mě stavěl rovně na nohy.
"Tak moc to nebolí," vedla jsem si svou.
"Vypadá to, že jste měla mimořádné štěstí," prohlásil doktor Cullen a usmál se, zatímco rozmáchlým gestem podepisoval moji kartu.
"Bylo štěstí, že Edward stál náhodou vedle mě," připomněla jsem s pohledem upřeným na dotyčného.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama