"Páni," užasl Mike. "Sněží."
Dívala jsem se na bavlněné chomáčky, které se hromadily podél chodníku a nevyzpytatelně mi ťukaly do obličeje.
"Br." Sníh. Sbohem, můj hezký dne.
Vypadal překvapeně. "Ty nemáš ráda sníh?"
"Ne. Znamená to, že je moc zima na to, aby pršelo." Samozřejmě. "Navíc jsem myslela, že to má padat po vločkách - chápeš, jako že každá je jiná a tak. Ale tyhle vypadají jako konečky vatových tyčinek."
"Copak jsi ještě nikdy neviděla padat sníh?" zeptal se nevěřícně.
"Jasně, viděla," zarazila jsem se. "V televizi."
Mike se zasmál. A pak ho zezadu do hlavy praštila velká čvachtající koule odkapávajícího sněhu. Oba jsme se otočili, abychom viděli, odkud přiletěla. Měla jsem podezření na Erika, který odcházel pryč, zády k nám - špatným směrem vzhledem k tomu, kde měl příští hodinu. Mike měl zjevně stejné tušení. Sklonil se a začal shrabávat hromádku bílé kaše.
"Uvidíme se u oběda, ano?" Při těch slovech jsem se nezastavovala. "Jakmile lidi začnou házet mokrým sajrajtem, jdu dovnitř."
Jenom přikývl, oči upřené na Erikovu mizející postavu.
Po celé dopoledne každý vzrušeně vykládal o sněhu; zjevně to byl první sníh nového roku. Já jsem se debat neúčastnila. Jistě, je to sušší než déšť - dokud to člověku neroztaje v ponožkách.
Po španělštině jsem šla s Jessikou obezřetně do jídelny. Všude létaly kašovité koule. V rukou jsem držela desky, připravená použít je jako štít, kdyby to bylo potřeba. Jessica si myslela, že sdílím všeobecnou bujarost, ale něco v mém výrazu jí bránilo mrštit po mně koulí.
Mike nás dohonil, když jsme vcházely do dveří, smál se, led mu rozpouštěl špičky na vlasech. Vzrušeně si s Jessikou vyprávěli o sněhové bitce, zatímco jsme si stoupli do fronty, abychom si koupili jídlo. Koukla jsem k tomu stolu v rohu, jen ze zvyku. A v tu ránu jako když mě přimrazí. U stolu sedělo pět lidí.
Jessica mě zatahala za paži.
"Haló? Bello? Co si dáš?"
Sklopila jsem oči; uši mi hořely. Nemám žádný důvod cítit se rozpačitě, připomínala jsem si. Nic jsem neprovedla.
"Co je to s Bellou?" zeptal se Mike Jessiky.
"Nic," odpověděla jsem. "Dneska si dám jenom sodovku." Zařadila jsem se na konec fronty.
"Ty nemáš hlad?" zeptala se Jessica.
"Vlastně je mi trochu špatně," odpověděla jsem, oči stále namířené k podlaze.
Čekala jsem, až si vezmou jídlo, a pak jsem šla za nimi ke stolu se sklopeným pohledem.
Pomalu jsem usrkávala sodovku a v žaludku mi kručelo. Dvakrát se Mike zeptal, s přehnanou starostí, jak se cítím. Odbyla jsem ho, že to nic není, ale přemítala jsem, jestli bych to neměla nahrát a schovat se příští hodinu na ošetřovně.
Směšné. Přece nebudu utíkat.
Rozhodla jsem se, že si dovolím jeden pohled ke stolu rodiny Cullenovy. Jestli se na mě podívá, uteču z biologie, takový jsem zbabělec.
Držela jsem hlavu skloněnou a podívala jsem se zpod řas. Nikdo z nich se nedíval směrem ke mně. Zvedla jsem trošku hlavu.
Smáli se. Edward, Jasper a Emmett měli všichni vlasy plné tajícího sněhu. Alice a Rosalie se odkláněly, jak Emmett třásl svými odkapávajícími vlasy směrem k nim. Užívali si sněhový den jako všichni - jenom vypadali víc jako ve scéně z nějakého filmu než my ostatní.
Ale kromě smíchu a hravosti tam bylo něco odlišného, a já jsem nedokázala tak úplně přesně určit, v čem ten rozdíl spočívá. Prohlížela jsem si Edwarda co nejpečlivěji. Jeho kůže je méně bledá, usoudila jsem - možná zrůžovělá od sněhové bitky - kruhy pod jeho očima méně viditelné. Ale bylo tam něco víc. Přemítala jsem, dívala se, snažila se přijít na tu změnu.
"Bello, na co tak zíráš?" vyrušila mě Jessica a očima následovala můj pohled.
Přesně v tom okamžiku jeho oči šlehly ke mně a setkaly se s mýma.
Sklonila jsem hlavu a nechala si vlasy spadnout do obličeje. Byla jsem si ovšem jistá, že v tom okamžiku, kdy se naše oči setkaly, se nedíval nevlídně nebo nepřátelsky, jako když jsem ho viděla posledně. Vypadalo to, že je prostě jen zvědavý, svým způsobem nespokojený.
"Edward Cullen na tebe zírá," zachichotala se mi Jessica do ucha.
"Nevypadá rozzlobeně, že ne?" nemohla jsem se nezeptat.
"Ne," odpověděla. Moje otázka ji zjevně zmátla. "Měl by?"
"Myslím, že mě nemá rád," svěřila jsem se jí. Žaludek jsem měla jako na vodě. Položila jsem si hlavu na paži.
"Cullenovi nemají rádi nikoho… no, oni si nikoho nevšímají dost na to, aby si k němu vytvořili vztah. Ale on na tebe pořád zírá."
"Přestaň se na něj dívat," zasyčela jsem.
Zahihňala se, ale podívala se jinam. Zvedla jsem hlavu jen tak, abych se přesvědčila, že mě poslechla, a rozvažovala jsem o použití síly, kdyby to neudělala.
Pak nás přerušil Mike - plánoval po škole velkou bitvu na parkovišti a chtěl, abychom se zúčastnily. Jessica nadšeně souhlasila. Způsob, jakým se dívala na Mika, nenechával téměř nikoho na pochybách, že bude souhlasit s čímkoliv, co on navrhne. Já jsem mlčela. Budu se muset schovat v tělocvičně, dokud se parkoviště nevylidní.
Po zbytek oběda jsem si dávala velký pozor, abych neodtrhovala pohled od stolu. Rozhodla jsem se dodržet slib, který jsem si dala. Protože se netvářil rozzlobeně, tak půjdu na biologii. Můj žaludek sebou vystrašeně škubl při pomyšlení, že budu zase sedět vedle něj.
Opravdu jsem nechtěla jít do třídy s Mikem jako obvykle - zdálo se, že je oblíbeným terčem sněhových odstřelovačů - ale když jsme vyšli ze dveří, všichni až na mě unisono zasténali. Pršelo, déšť z chodníku smýval všechny stopy po sněhu čistými, ledovými stužkami. Natáhla jsem si kapuci a v duchu jsem se radovala. Po tělocviku budu moct jít rovnou domů.
Zato Mike cestou do budovy číslo čtyři nadával.
Jakmile jsem došla do třídy s úlevou jsem viděla, že moje lavice je pořád prázdná. Pan Banner chodil po místnosti a na každý stolek rozdával mikroskop a krabičku sklíček. Do začátku hodiny zbývalo ještě několik minut a místnost bzučela hovorem. Snažila jsem se nedívat se na dveře a bezmyšlenkovitě jsem si čmárala na desky sešitu.









