"Bella," opravila jsem ho. Každý v okruhu tří židlí se otočil a podíval se na mě.
"Kde máš další hodinu?" zeptal se.
Musela jsem se podívat do batohu. "Ehm, další mám občanku, s Jeffersonem, budova číslo šest."
Nebylo, kam se podívat, abych se tam nesetkala se zvědavýma očima.
"Já jdu do čtyřky, mohl bych ti ukázat cestu…" No jasně, úslužný až na půdu. "Jsem Erik," dodal.
Váhavě jsem se usmála. "Dík."
Vzali jsme si bundy a vydali se ven do deště, který mezitím zesílil. Mohla bych přísahat, že několik lidí se šinulo těsně za námi, aby mohli poslouchat, co si povídáme. Doufala jsem, že nezačínám být paranoidní.
"Tak co, tady je to hodně jiné než ve Phoenixu, viď?" zeptal se.
"Hodně jiné."
"Tam moc neprší, že ne?"
"Tak třikrát, čtyřikrát do roka."
"Tý jo, jak tam asi je?" divil se.
"Slunečno," poučila jsem ho.
"Nevypadáš moc opáleně."
"Moje matka je částečná albína."
Úzkostlivě se mi zadíval do obličeje a já jsem si vzdychla. Vypadalo to, že mraky a smysl pro humor nejdou dohromady. Pár měsíců a zapomenu, jak se používá sarkasmus.
Vraceli jsme se kolem jídelny k jižním budovám vedle tělocvičny. Erik mě vedl přímo do dveří, ačkoliv byly jasně označené.
"No, tak hodně štěstí," popřál mi, když jsem sahala na kliku. "Možná budeme mít společnou ještě nějakou další hodinu." V jeho hlasu zaznívala naděje.
Neurčitě jsem se na něj usmála a vstoupila dovnitř.
Zbytek dopoledne uplynul zhruba podobně. Učitel trigonometrie pan Varner, kterého bych stejně nesnášela už jenom kvůli předmětu, který učil, byl jediný, který mě přinutil postavit se před třídu a představit se. Zadrhávala jsem, červenala se a cestou na své místo zakopávala o vlastní nohy.
Po dvou hodinách jsem v každé třídě začínala rozeznávat některé tváře. Vždycky se našel někdo odvážnější než ostatní, kdo se mi představil a vyptával se mě, jak se mi ve Forks líbí. Snažila jsem se o diplomatické odpovědi, ale většinou jsem prostě lhala, až se mi od pusy prášilo. Aspoň jsem vůbec nepotřebovala mapu.
Jedna holka seděla vedle mě jak při trigonometrii, tak při španělštině, a dovedla mě do jídelny na oběd. Byla drobná, o několik centimetrů menší než já se svými sto dvaašedesáti, ale její divoce kudrnaté tmavé vlasy náš výškový rozdíl dost stíraly. Nezapamatovala jsem si její jméno, tak jsem se usmívala a přikyvovala a ona brebentila o učitelích a učení. Ani jsem se nesnažila držet s ní krok.
Seděly jsme na konci plného stolu s několika jejími kamarádkami, které mi představila. Zapomněla jsem jejich jména, jakmile je vyslovila. Zdálo se, že na ně udělala dojem svou odvahou mluvit se mnou. Ten kluk z angličtiny, Erik, na mě přes místnost zamával.
A právě tehdy, když jsem seděla v jídelně a snažila se bavit se sedmi zvědavými cizími lidmi, tehdy jsem je uviděla poprvé.
Seděli v nejvzdálenějším koutě jídelny, daleko ode mne. Bylo jich pět. Nemluvili a nejedli, ačkoliv každý z nich měl před sebou podnos s nedotčeným jídlem. Na rozdíl od většiny ostatních studentů na mě necivěli, takže jsem si je bezpečně mohla prohlédnout bez obav, že se střetnu s mimořádně zaujatým pohledem. Ale to nebyl důvod, proč upoutali moji pozornost.
Nevypadali totiž jako ostatní. Ze tří kluků byl jeden veliký - vypracovaný jako hotový vzpěrač, s tmavými, kudrnatými vlasy. Další byl vyšší, štíhlejší, ale taky svalnatý, s vlasy medově blonďatými. Poslední byl vysoký a hubený, ne tak rozložitý, a vlasy měl rozcuchané, zbarvené do bronzova. Byl chlapečtější než ti druzí dva, kteří vypadali klidně na vysokoškoláky nebo spíš na zdejší učitele než na studenty.
Proti nim seděly dívky. Ta vysoká se svou krásou podobala soše. Měla nádhernou postavu, patřila k tomu typu, jaký člověk vídá na obálce časopisu Sports Illustrated ve vydání s plavkami a s kterým nemůžete setrvat v jedné místnosti, aniž by tím neutrpěla vaše sebeúcta. Její vlasy byly zlaté, jemně se jí vlnily do půli zad. Menší dívka se podobala elfovi, šíleně hubená, s jemnými rysy. Vlasy měla sytě černé, ostříhané nakrátko a rozježené všemi směry.
A přesto si všichni byli navzájem velmi podobní. Každý z nich byl křídově bledý, nejbledší ze všech studentů žijících v tomto městě, kde slunce skoro nesvítí. Bledší než já, albína. Všichni měli velmi tmavé oči navzdory škále v odstínech barvy vlasů. Také měli pod očima temné stíny - nafialovělé, podobající se modřinám. Jako kdyby měli za sebou bezesnou noc, nebo už se téměř uzdravili ze zlomeniny nosu. Ačkoliv jejich nosy, a vůbec všechny jejich rysy, byly přímé, dokonalé, ostře řezané.
Ale ani tohle nebyl důvod, proč jsem se od nich nedokázala odtrhnout pohledem.
Zírala jsem na ně, protože jejich tváře, tak rozdílné, a tak podobné, byly všechny úchvatně, nelidsky krásné. Takové tváře nikde neuvidíte, jedině snad na vyretušovaných stránkách módního časopisu. Takové tváře malovali staří mistři andělům. Bylo těžké rozhodnout, kdo je nejkrásnější - snad ta dokonalá blondýnka, nebo ten kluk s bronzovými vlasy.
Všichni se dívali stranou; nedívali se na sebe, nedívali se na ostatní studenty, nedívali se na nic konkrétně, alespoň tak mi to připadalo. Jak jsem tak na ně koukala, ta drobná dívka vstala, vzala svůj podnos - na něm neotevřená sodovka, nenakousnuté jablko - a odešla rychlým, půvabným plavným krokem, který patřil na přehlídkové molo. Dívala jsem se, okouzlená jejím pružným krokem tanečnice, dokud nevysypala svůj podnos a nevyklouzla zadními dveřmi, rychleji, než bych považovala za možné. Střelila jsem pohledem zpátky k ostatním, kteří seděli stejně jako předtím.
"Kdo jsou tamti?" zeptala jsem se té holky ze španělštiny, jejíž jméno jsem zapomněla.
Jak vzhlédla, aby se podívala, koho myslím - ačkoliv už to pravděpodobně poznala z mého tónu - najednou se na ni podíval ten hubenější, ten klukovský, ten asi nejmladší. Podíval se na mou sousedku jenom na zlomek vteřiny a pak jeho tmavé oči střelily ke mně.
Hned zase rychle pohledem uhnul, rychleji než jsem mohla já, ačkoliv jsem okamžitě sklopila oči, rozpaky celá červená. V tom krátkém pohledu se na jeho obličeji neukázala ani stopa zájmu - bylo to, jako kdyby ho zavolala jménem a on mimoděk vzhlédl, předem rozhodnutý, že neodpoví.
Moje sousedka se rozpačitě zahihňala a podívala se na stůl jako já.
"To je Edward a Emmett Cullenovi a Rosalie a Jasper Haleovi. Ta, co odešla, byla Alice Cullenová; všichni žijí spolu u doktora Cullena a jeho ženy." Řekla to šeptem.
Podívala jsem se po očku na toho krásného kluka, který se teď díval na svůj podnos a dlouhými bledými prsty drobil dalamánek. Jeho ústa se velmi rychle pohybovala, jeho dokonalé rty se sotva otvíraly. Ostatní tři se stále dívali jinam, a přesto jsem cítila, že k nim tiše mluví.
Zvláštní, neobvyklá jména, pomyslela jsem si. Taková mívají babičky a dědečkové. Ale tady jsou možná zrovna v módě - maloměstská jména? Konečně jsem si vzpomněla, že moje sousedka se jmenuje Jessica, což je jméno naprosto běžné. U nás doma se mnou chodily na dějepis hned dvě Jessiky.
"Oni… všem jim to moc sluší." To byla z mé strany zjevně slabá slova.
"Ano!" souhlasila Jessica s dalším zahihňáním. "Ovšem taky spolu všichni chodí - tedy Emmett s Rosalií a Jasper s Alicí. A žijí spolu." V jejím hlase se ozývá všechno to pohoršení a odsouzení maloměsta, pomyslela jsem si kriticky. Ale jestli jsem měla být upřímná, musela jsem přiznat, že dokonce i ve Phoenixu by tohle vedlo k pomluvám.









